Holandský deník: den první

Rozhodl jsem se po mnoha letech odhodlávání vypravit se do vysnívaného Holandska.  Tedy přesněji řečeno Nizozemí.  Ale sami Holanďané/Nizozemci si to pletou, tak tedy: Holandska. Přestože bylo jedním z cílů prozkoumat v detailu místní cyklokulturu, první dva dny byly ve znamení motorizovaného přesunu. Dodávkou do Maastrichtu, kde jsem pár příjemných hodin strávil v historickém centru a výborné kavárně Cafe Forum, a carsharingovou cestou přes oblíbený Blablacar.com do Amsterdamu.

Kromě nezbytné výbavy na cestu jsem si vzal svého dvoukolého speditéra, cestovní kamarádku, Rosničku, skládačku Brompton s výbavou od Cyklospecialit. Opojný pocit, kdy objevujete neznámá místa,  krajiny a kultury v sedle, bude nedílnou součástí této expedice. V Amsterdamu jsem nakonec zakotvil na superluxusnich kolejích u vývojáře 3D tiskáren Josuy, který se mě ujal díky last minute výzvě na Couchsurfingu. CS je sice součástí low budget řešení cesty, je ale součástí cestovatelské svobody a mimo jiné umožňuje poznat lidi, které byste v hotelu a klimatizovaném autě těžko poznali.

Jaké jsou tedy první dojmy z úvodních kilometrů v sedle a v Holandsku? Na kole tady skutečně jezdí skoro každý. Alespoň přeplněné cyklosilnice (stezkou se jejich koridory dají nazvat jen stěží) ten dojem vytváří. Automobilisté jsou extrémně ohleduplní, až obezřetní, a lidé na kolech mají neuvěřitelný respekt. Davový fenomén je nečekaně silný. V Maastrichtu mají cyklostezky vyhrazeny i pro skútry, se kterými žijí kola v nečekané symbioze.

Nápad vzít si skladacího Bromptona byl skvělý v mnoha ohledech:

  • můžete se svézt spolujizdou a neřešit co s kolem
  • odpadají starosti v seznamování se specifiky místní MHD
  • za transport skoro nic neutratíte
  • kolo máte vždy ssebou a zloději nemají šanci
  • jste nezávislí ať už se vydáte kamkoliv a rozhodnete pro cokoliv

Závěrečný postřeh pro první den: helmu jsem si bral zbytečně. Člověk s helmou tady působí jako z jiné planety. Bezpečí na kole a možná rizika zde mají jiné parametry. Zítra první den v Amsterdamu a druhý report.

 

 

 

Nowe Horyzonty počtrnácté (rozhovor s Romanem Gutkem)

Ve čtvrtek 24. července začíná již čtrnáctý ročník největšího polského filmového festivalu T-mobile Nowe Horyzonty, který už si své renomé získal na mapě světových festivalů i u filmařů, odborníků a diváků v Polsku. Informace o něm však stále míjejí česká média a filmové publicisty, kteří jsou většinou tak vyčerpaní ze zážitků z festivalu v Karlových Varech, že ani nadregionální událost, která se koná kousek na sever za našimi hranicemi, k nim nedolehne. Další nevýhodou je časové překrývání s dalším naším letním svátkem filmu, Letní filmovou školou v Uherském Hradišti.

Je to škoda. T-mobile Nowe Horyzonty má totiž několik unikátů. Zaprvé. Koná se v krásné historické metropoli Wroclaw a je soustředěn (od roku 2013) do jednoho velkého „artového“ multiplexu, které je centrem festivalu i místem většiny projekcí. Zadruhé. Je to jedno z mála míst, kde můžete na ulici bez hvězdného ruchu potkat zajímavé hosty, třeba Leose Caraxe. A zatřetí. Za festivalem stojí neutuchající vize a úsilí jeho zapáleného zakladatele a dnes emeritního ředitele Romana Gutka.

Úryvek, jehož část zde uvádím jako pozvánku do Wroclawi (letos se uskuteční od 24. července do 3. srpna), je součástí většího rozhovoru, který vyšel v tématickém „polském“ čísle časopisu Kinečko v červnu 2014.

Tanec s vlky mi umožnil distribuovat artové filmy (rozhovor S Romanem Gutkem, červenec 2013)

Co stojí za myšlenkou zahájit tradici festivalu v Těšíně (kde festival probíhal do roku 2005)?

Naším úmyslem bylo pozvat lidi na „dovolenou s filmem“. Neměli jsme v plánu dělat festival pro mimoběžné diváky ve větším městě, kteří jdou náhodou kolem a zamíří spontánně do kina. Chtěli jsme je donutit, aby vyrazili desítky či stovky kilometrů, až na konec světa, čistě za filmovými zážitky. Měli jsme v úmyslu je vytrhnout z pracovních či studijních povinností, aby se pár dnů věnovali filmům, dívali se na ně a soustředěně o nich diskutovali. A toho nelze dosáhnout ve větším městě. Proto Těšín.

Na první ročník přijelo skoro tři tisíce lidí, promítali jsme filmy Martina Šulíka a producenta Rudolfa Biermanna. Tehdy byla ještě hranice uzavřená, promítalo se na obou stranách hranice a setkání mělo díky tomu lehký nádech spiknutí. Promítalo se na čtyřech místech, ale podnikatelé v Těšíně na to nebyli připravení – bylo tam zoufale málo hotelů, restaurace zavíraly v osm večer a provozní nevěřili, že tam přijedou stovky lidí.

Jak došlo k přesunu do Wroclawi?

Přihodilo se to v roce 2005. Pamatuji si, že jsem byl tehdy v Benátkách na festivalu a volal mi starosta Wroclawi, že by se se mnou rád setkal a promluvil si o festivalu, který by ve městě chtěl uspořádat. Už jsme pár let přemýšleli, kam festival posunout, protože Těšín kapacitně nedostačoval. V pravou chvíli přišlo setkání se starostou Wroclawi, který měl zájem tady vybudovat festivalovou tradici. Po patnácti minutách bylo vše dohodnuto. Diváci si sice chvíli stěžovali, ale nakonec v roce 2006 na festival přijeli i do Wroclawi.

Financování festivalu je vždy náročné, jak to bylo v případě Nových Horyzontů?

Festival byl organizován i financován společností Gutek Film. Bylo to logické propojení, protože festival je nejlepším způsobem jak informovat a vzdělávat veřejnost. Diváci festivalu pak rozšiřují povědomí o filmech promítaných v kinech. Investovali jsme do organizace obrovské finanční prostředky, ale rozhodně toho nelituji. Později už to nebylo zvládnutelné, založili jsme proto Stowarzyszenie Nowe Horyzonty, které jej pořádá dnes.

Na počátku jsme byli skutečně nezávislí, festival byl dva roky financován z výnosů z distribuce. Až pro třetí ročník jsme domluvili generální partnerství s telefonním operátorem ERA (dnes T-mobile), podle kterého byl festival přejmenován. Ten přechod do Wroclawi ale nebyl jednoduchý – měli jsme sice v posledním roce v Těšíně 96 000 diváků, ale finančně jsme přesto byli stále v nejistotě, museli jsme si dokonce se ženou vzít půjčku v bance.

Na festivalu je zajímavé, jak vynalézavě a integrálně se společnost T-mobile ke sponzoringu staví. Jejich partnerství se netýká pouze finanční podpory, je možné vidět různé zásahy do organismu festivalu, což je praxe v Čechách téměř nevídaná…

Ano, jejich postavení je speciální (pokrývají více než třetinu rozpočtu), což se projevuje například tím, že zbudují a zafinancují odpočinkové pláže na hlavním náměstí nebo že se rozhodli sponzorovat limitovanou distribuci náročných filmů a aktivity v oblasti filmové výchovy. Dělají si výzkumy, jsou vynalézaví, i když je to stále byznys. Díky tomu také dostali ceny ministerstva kultury za podporu kulturních aktivit.

Jaké jsou plány a vyhlídky Romana Gutka a festivalu? Jaké mety vás čekají?

Naším cílem je rozvíjet filmovou kulturu ve Wroclawi a podařilo se nám vytvořit a prosadit projekt kina Helios v rámci Woclawi, města kultury 2016. Převzali jsme jej v roce 2012 a vytvořili z něj jediný artový multiplex v Evropě s celoročním programem. Já jsem garantem města kultury v oblasti filmu a vnímám to jako velkou výzvu pro mě i pro festival. V roce 2016 by zde měly být předávány Evropské filmové ceny, navíc se město zavázalo navýšit podporu z 8% na 12% na kulturu. V tuto chvíli město pokrývá 25% provozních nákladů kina, i proto, že realizujeme filmově vzdělávací aktivity pro více než 60 000 dětí.

Lokální dějiny a sebeurčování komunity

18. 6. 2014, London Rediscovered, Arthouse Cinema, Crouch End (Herringey)

London RediscoveredKaždé město, každá lokalita, městská část nebo čtvrť generuje své vlastní, lokální dějiny. Dějiny místa, lidí, vzájemných vztahů a událostí. Většina těchto lokálních bodů paměti zůstává nezaznamenána, některé z nich se však stanou součástí audiovizuální sítě, paměti zaznamenané kamerou, fotoaparátem, diktafonem (v dnešní době stále častěji multifunkčním chytrým telefonem).

Ve středu 18. června 2014 v podmanivém (na Londýn nečekaně slunečném) podvečeru jsem byl pozván na projekci nazvanou London Rediscovered (Znovuobjevený Londýn). Jeden z večerů zasvěcený odhalování lokálních dějin skrze příběhy a fragmenty zaznamenané filmovými a televizními kamerami proběhl v nově otevřeném kině Arthouse v místní části severního Londýna Crouch End (distrikt Herringey).

Jak jsem byl informován profesorem Ianem Christie, který se na programu večera podílel, odhalování lokálních historií je nejen významnou součástí akademického výzkumu (demografie, sociologie, film studies), ale také čím dál populárnější součástí aktivit ve veřejném prostoru. Projekce filmů natočených mezi 30. až 90. lety 20. století proběhla už popáté a vznikla původně na základě experimentálního večera, který si nečinil nároky na to státi se tradicí.

Vyprodaná projekce v místním kině byla signálem a důkazem několika potěšujících nových skutečností, které lze v Londýně zaznamenat.

lounge room, ArthouseProjekce se konala v nově otevřeném kině Arthouse (kdy se naposledy v ČR otevíralo zbrusu nové kino aniž by šlo o multiplex?), které disponuje příjemným prostředím, je sympaticky komorní (cca 100 míst) a nabízí skutečně vybraný program. Projekce historických amatérských fragmentů oslovila nebývale pestré publikum a hlavně – bylo plné kino!

Mladí hipsteři, rodiče a prarodiče s dětmi, páry středního věku i místní kronikáři, badatelé a podivíni, ti všichni vytvořili komunitní potenciál místa, které jakoby se už dávno podrobilo anonymitě velkoměstské aglomerace. Přitom – jak ukázaly některé z fragmentů – ještě před 100 lety byl Herringey vesnicí, kde bydleli nuzní nádeníci směřující za prací do centrálního Londýna.

Arthouse Cinema, Crouch EndReakce publika by stály za sociologický průzkum – avšak i při čistě intuitivním pozorování bylo patrné, jak vzrušující podívanou v době okoralého a spotřebního diváctví může tato „show“ být. Rodiče šeptali dětem do ucha a nataženými prsty ukazovali, kde stála jaká budova a co právě kamera zabírá. Starší ročníky poznávaly jednotlivé mluvčí, starosty, autority učitelské a kulturní, všichni trnuli hrůzou při nepoužitých záběrech televizních kamer z požáru nedalekého skladu nebo se tetelili při záběrech tetiček, které si odnášejí na lavičku svůj English tea.

Vnímání publika jakoby se vracelo do enthusiastické polohy diváků raného kinematografu, kdy vzrušení nad blízkostí vyjevovaných oživlých scén naprosto předčí monumentální vývoj kinematografického aparátu a filmového průmyslu. Autentické reakce na syrový, profesionálně nezpracovaný materiál jakoby kopírovaly zjitření, potěšení, vzrušení, radost a okouzlení před sto lety.

Byl jsem poprvé účasten toho, jak lokální historie a amatérská kinematografie nezpracovaná podle vyprávěcích a divácky oblíbených kánonů může kypřit půdu rozvoje lokální komunity. A také doufám, že se akademický výzkum, i jeho reálné výstupy v podobě skutečných kinematografických představení rozšíří výrazněji také v Čechách a na Moravě.

Mají v sobě obrovský potenciál a hlavně ukazují třetí cestu jak vedle klasických i artových filmů a tzv. alternativního obsahu (opery, divadelní záznamy, koncerty) přilákat diváky zpět do skomírajících kin. Co totiž vytváří stálou a neměnnou přidanou hodnotu těchto představení, je výrazné a jasné sebeurčení členů místních komunit, kteří tíhnou k blízkosti skrze propojení místem, lidmi, událostmi.

V Rusku chtějí zakázat Šmouly pro jejich nevhodnost (komentář ve studiu 6)

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/nejnovejsi-videa/271849-bednarik-o-zakazu-smoulu-v-rusku-lepsi-je-detem-vysvetlovat/

V pondělí 5. května jsem byl pozván do Studia 6 ČT, abych okomentoval jako expert na filmovou ideologii zákaz a cenzuru u seriálu Šmoulové, která se chystá v Rusku. S ohledem na deficit demokracie, který se projevuje i ve vztahu k EU a Ukrajině se není čemu divit. Přesto můžeme mít pocit, že cenzura patří do minulého století. Není tomu tak.

Audiovizuální výchova, seminář a modul v Ponrepu

Audiovizuální výchova v Evropě a u nás (seminář/modul FAMU)

PÁ 25. 4. 2014, 10:00 – 17:00
kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

IMAG0549Seminář se zaměří na aktuální stav, aktivity a projekty filmové výchovy a vzdělávání v České republice a přinese také shrnutí možností a perspektiv ze zahraničí. Seminář (modul) je součástí mého doktorandského projektu „Modely filmového vzdělávání v Evropě (a jeho implementace v České republice“)

Registrujte se prosím zde: https://docs.google.com/forms/d/1G1gB0uASlcDtU7ExIGWf1JSGbnlrhTERKPLBgi_I20E/viewform

Program níže

Pokračovat ve čtení „Audiovizuální výchova, seminář a modul v Ponrepu“

Berlínské andante

V pátek 10. ledna se v zázemí berlínského Vision Kino setkala evropská elita – zástupci národních institutů, nezávislých sdružení a organizací i freelance odborníci na filmovou výchovu. Cílem bylo stanovení rámce rozvoje filmového vzdělávání /AV výchovy/ v Evropě v souvislosti s nově schváleným programem Creative Europe. Výsledky úsilí budou snad patrné už v roce 2014. To be continued…

České (za)bijáky

Filmoteka SzkolnaSystematický a koncepční přístup k národnímu kinematografickému dědictví může mít mnoho podob. Na Slovensku nabral podoby průběžného restaurování pokladů filmotéky a vydávání tematických DVD boxů s frekvencí několika titulů ročně. V Polsku nese národní kinematografická hrdost název Filmoteka Szkolna.

V Česku máme ambiciózní Koncepci digitalizace českých filmových děl a dva restaurované filmy: Marketu Lazarovou a Hoří má panenko. Nic víc. Schválená koncepce sice obsahuje 200 filmových děl, která si zaslouží záchranu v podobě vyčištění jizev času a nové (digitální) kopie. Jejich restaurování a zpřístupnění divákům je však zhruba o několik dálničních převaděčů dál než všechny důležité infrastrukturní problémy této země.

V roce 2010, kdy byly prezentovány výsledky činnosti pracovní skupiny při Ministerstvu kultury ČR, vypadala situace ještě nadějně. Stačilo „jen“ vybrat 200 klíčových filmů k záchraně, popsat postup, zajistit finance a pustit se do práce. Čtyřiadvacetičlenná skupina, rozdělená na sekci technologickou a uměleckou, zahrnovala mimo jiné Evu Zaoralovou, Vladimíra Opělu nebo Pavla Strnada. Úroveň koncepce byla tedy nastavena poměrně vysoko. Zlom nastal ve chvíli, kdy se začal řešit následný postup a financování.

Řešením se zdálo být spojení s prestižním festivalem v Karlových Varech, který jako jediný dokázal „nést“ takto důstojné břemeno a zajistit ko-financování (od společnosti ČEZ). V roce 2011 tak byla na festivalu slavnostně představena Vláčilova Marketa Lazarová, podle kritiků nejlepší film všech dob. Problém nastal ve chvíli, kdy se řešilo, jak dál.

Tehdejší ministr Besser vykřikoval do sálu, že další film si může zdigitalizovat kdokoliv, kdo vysolí na dřevo potřebný obnos, a zdálo se, že pokračuje privatizace národního dědictví v přímém přenosu. Rok nato, kdy přišla řada na krutou Formanovu satiru Hoří má panenko, už v záchraně figurovala nová společnost – nadace České bijáky. Odkud se vzala? Kdo ji zřídil a vlastní? Proč byla pro záchranu státem vlastněných a spravovaných filmových klenotů potřeba soukromá nadace? Odpovědi se hledají těžko.

Za nadací stojí Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s., pořadatel festivalu a její logický spoluzakladatel. ČEZ a Ministerstvo kultury ČR poskytly finance, Národní filmový archiv by měl garantovat technické zpracování restaurování. U dalších participujících organizací už jejich podíl není zřejmý vůbec. Jak s nejvyšší národní kulturní prioritou souvisí společnosti Casting centrum s.r.o. a Taglia, a.s., které jsou v obchodním rejstříku uvedeny jako zřizovatelé nadace?

Přestože s tempem jednoho filmu za rok bude bohulibá koncepce naplněna v nepřetržité řadě v roce 2211, je jistě záslužné, že vůbec po dvaceti letech otálení tyto jednorázové akty záchrany probíhají. Vzhledem k tomu, že se jedná o zásahy v oblasti kinematografického dědictví a že by měly výsledky práce sloužit nejen budoucím generacím, ale i stávajícím divákům, měly by být obchodní aktivity v souvislosti s naplňováním koncepce pod drobnohledem.

A půjdeme-li v úvaze ještě dál a budeme-li vycházet ze zahraničních zkušeností, nemělo by se postupovat vůbec metodou opt-outu nebo licencování, ale naši politici by měli svorně trvat na tom, že zřizovatelem příslušné nadace bude výhradně český stát a důsledky péče o národní dědictví si také plně ponese on. V opačném případě jsme svědky zvláštního privatizačně-socialistického konceptu s názvem České bijáky, nad jehož názvem zůstává soudnému a zasvěcenému pozorovateli rozum stát.

Léčba filmu Klausem

„Proč by z daní paní Vomáčkové, která za svoji pro společnost užitečnou práci dostane sotva tolik, aby mohla zaplatit nájemné a neumřela hlady, měli být dotováni všichni ti namyšlení darmožrouti, tzv. umělci, kteří dávno zapomněli, že umělci před řadou desetiletí pracovali a žili pro národ a k jeho pozvednutí. Tihle – stačí se podívat na TV – žijí jen mezi svými ze své kasty. Společné rauty, recepce, alkoholické vernisáže, sebevraždy.“ Jeden z nesčetných komentářů k článkům komentujícím druhé prezidentské veto zákona o audiovizi a dokonale odrážející erupci občanského tekutého hněvu a nepochopení základních souvislostí.

Kinematografie je politikum. Toho si je prostý lid vědom již od dob Lenina a Lunačarského. Rozum běžného vzdělaného středoevropana ale zůstává stát nad tím, že se bude stávat trapným politikem v českém kontextu ještě v roce 2012, a to tím nejbanálnějším způsobem. Prezident Klaus definitivně znehodnotil úřad svým „keynesianstvím až za hrob“ a rozhodl se opět být „konzistentní ve svých postojích“ a podruhé od roku 2006 svým dekretem vetoval kinematografický zákon.

Klausovo populistické gesto má však znovu jediný účel – populistické čeření společenských animozit a stavění pomníku novodobé demagogie. Klausova argumentace není totiž postavena na jiných než demagogických polopravdách a smyšlenkách. Prezident rád opakuje, že nevidí smysl v podpoře filmové tvorby jako jedné z běžných obchodních aktivit. Pak by ale musel vetovat pobídky veškerým sportovním klubům, inovativním průmyslovým projektům, zemědělcům nebo drobným živnostníkům. V opačném případě se jedná o bědné pokrytectví.

Aniž bych měl za potřebné polemizovat se stárnoucím patriarchou, dovolte mi shrnout základní důvody, proč by měl být navržený zákon schválen. Zákon

  1. vytváří nutný rámec pro sladění české a evropské legislativy nezbytný pro podporu evropských koprodukcí, distribuce a financování
  1. narovnává základní vztahy a možnosti kontroly a rozhodování Státního fondu o dotacích na vývoj filmů, produkci a distribuci a upravuje tak zastaralou a nedostatečnou legislativu z roku 1992
  1. upravuje zdroje financování z tzv. diginovely, které plynou z peněz povolené reklamy soukromých televizí, jež se prosadili výměnou za zrušení velké části reklamy na ČT

Přestože Klausovi zjevně chybí obeznámenost se zákonem, jeho tezemi a důvody jeho předložení, přichází opět s převratným názorem – českému filmu nechybí finance, ale invence. Jednoduchou rétorickou figurou se do pozice arbitra vkusu a hodnot dostává člověk, který se pravidelně nechá velebit na největším svátku filmového průmyslu, festivalu v Karlových Varech. Kam mizí každý rok začátkem července konzistentní názory? Jak balancuje prezident se svým svědomím, že se nechá opatrovat od festivalu s roční třicetimiliónovou dotací přímo ze státního rozpočtu?

Pokud by si Klaus uvědomoval zásadní souvislosti a nešlo mu jen o trucovité sebeprosazení, musel by pochopit, že svým vetem raubířsky utrhává nožičku panence, která má daleko závažnější potíže[x1] , a smetením jednoho zákona se ani neruší Státní fond kinematografie, ani neodbourává zodpovědnost státu za kulturní úroveň naší společnosti.

Prezidentské veto má navíc sloužit jen v případě zásadních legislativních excesů. Klaus z něj udělal nástroj bezbřehých narcistních gest. Tato gesta jsou projevem umanutého končícího politika, který za každou cenu potřebuje vstoupit do dějin a učebnic. Je to také „prázdné a falešné“ gesto politika, který nepochopil principy, dle kterých kinematografie spoluvytváří obrys národní identity a kulturního bohatství.