18. 6. 2014, London Rediscovered, Arthouse Cinema, Crouch End (Herringey)
Každé město, každá lokalita, městská část nebo čtvrť generuje své vlastní, lokální dějiny. Dějiny místa, lidí, vzájemných vztahů a událostí. Většina těchto lokálních bodů paměti zůstává nezaznamenána, některé z nich se však stanou součástí audiovizuální sítě, paměti zaznamenané kamerou, fotoaparátem, diktafonem (v dnešní době stále častěji multifunkčním chytrým telefonem).
Ve středu 18. června 2014 v podmanivém (na Londýn nečekaně slunečném) podvečeru jsem byl pozván na projekci nazvanou London Rediscovered (Znovuobjevený Londýn). Jeden z večerů zasvěcený odhalování lokálních dějin skrze příběhy a fragmenty zaznamenané filmovými a televizními kamerami proběhl v nově otevřeném kině Arthouse v místní části severního Londýna Crouch End (distrikt Herringey).
Jak jsem byl informován profesorem Ianem Christie, který se na programu večera podílel, odhalování lokálních historií je nejen významnou součástí akademického výzkumu (demografie, sociologie, film studies), ale také čím dál populárnější součástí aktivit ve veřejném prostoru. Projekce filmů natočených mezi 30. až 90. lety 20. století proběhla už popáté a vznikla původně na základě experimentálního večera, který si nečinil nároky na to státi se tradicí.
Vyprodaná projekce v místním kině byla signálem a důkazem několika potěšujících nových skutečností, které lze v Londýně zaznamenat.
Projekce se konala v nově otevřeném kině Arthouse (kdy se naposledy v ČR otevíralo zbrusu nové kino aniž by šlo o multiplex?), které disponuje příjemným prostředím, je sympaticky komorní (cca 100 míst) a nabízí skutečně vybraný program. Projekce historických amatérských fragmentů oslovila nebývale pestré publikum a hlavně – bylo plné kino!
Mladí hipsteři, rodiče a prarodiče s dětmi, páry středního věku i místní kronikáři, badatelé a podivíni, ti všichni vytvořili komunitní potenciál místa, které jakoby se už dávno podrobilo anonymitě velkoměstské aglomerace. Přitom – jak ukázaly některé z fragmentů – ještě před 100 lety byl Herringey vesnicí, kde bydleli nuzní nádeníci směřující za prací do centrálního Londýna.
Reakce publika by stály za sociologický průzkum – avšak i při čistě intuitivním pozorování bylo patrné, jak vzrušující podívanou v době okoralého a spotřebního diváctví může tato „show“ být. Rodiče šeptali dětem do ucha a nataženými prsty ukazovali, kde stála jaká budova a co právě kamera zabírá. Starší ročníky poznávaly jednotlivé mluvčí, starosty, autority učitelské a kulturní, všichni trnuli hrůzou při nepoužitých záběrech televizních kamer z požáru nedalekého skladu nebo se tetelili při záběrech tetiček, které si odnášejí na lavičku svůj English tea.
Vnímání publika jakoby se vracelo do enthusiastické polohy diváků raného kinematografu, kdy vzrušení nad blízkostí vyjevovaných oživlých scén naprosto předčí monumentální vývoj kinematografického aparátu a filmového průmyslu. Autentické reakce na syrový, profesionálně nezpracovaný materiál jakoby kopírovaly zjitření, potěšení, vzrušení, radost a okouzlení před sto lety.
Byl jsem poprvé účasten toho, jak lokální historie a amatérská kinematografie nezpracovaná podle vyprávěcích a divácky oblíbených kánonů může kypřit půdu rozvoje lokální komunity. A také doufám, že se akademický výzkum, i jeho reálné výstupy v podobě skutečných kinematografických představení rozšíří výrazněji také v Čechách a na Moravě.
Mají v sobě obrovský potenciál a hlavně ukazují třetí cestu jak vedle klasických i artových filmů a tzv. alternativního obsahu (opery, divadelní záznamy, koncerty) přilákat diváky zpět do skomírajících kin. Co totiž vytváří stálou a neměnnou přidanou hodnotu těchto představení, je výrazné a jasné sebeurčení členů místních komunit, kteří tíhnou k blízkosti skrze propojení místem, lidmi, událostmi.
Pavel Bednarik blog 