Po dvoudenní odmlce se vracím s holandským deníkem. Ověřil jsem si, že není snadné psát deník v plném významu toho slova a zároveň se soustředit na cestovatelské plány a exkurze do neznámých míst. Obzvláště, pokud nejedete v all inclusive režimu. Krátká verze příběhu: po deštivé muzejní neděli jsem se v pondělí rozloučil s Amsterdamem a vydal se (jak jsem později zjistil) na nejdelší cyklotúru směr Utrecht.
Počasí bylo na holandské podmínky luxusní: slunečno, pouze prudký vítr zboku. Místy jsem i při šlapání stál na místě, skoro celou cestu jel nakloněn 20 stupňů doprava. Celá cyklodalnice kolem kanálu byla téměř prázdná, o to výjimečněji jsem své dobrodružství prožíval. Hlavní radostí ve chvílích větrného zoufalství mi byl pocit, že jsem rychlejší, než projíždějící nákladní lodě.
Amsterdam jsem za sebou nechával s pocitem nenaplnění, je tam přece tolik věcí k vidění a prožití! S vědomím pečlivě plánované cesty jsem se s odjezdem smířil, a začal se těšit na Utrecht. Už při posledních kilometrech jsem cítil, že si s tímto univerzitním městem budeme rozumět. Nekonečně dlouhá Amsterdamstraatweg mě dovedla doprostřed města, které bylo plné studentů, pohybu, života (jak jsem očekával), v reálu snad ještě půvabnější, ale překvapivě rozestavěné, plné uzavírek a odboček.
Největším šokem bylo vestavěné nákupní centrum, do kterého doslova vystoupíte z vlaku, a které vás vyplivne o kilometr dál na hlavním náměstí. Nicméně zapadající slunce, uzounké kanály a vlidná, pomalá tekutost toho města mě přesvědčila, že jde o pocitový klimax výpravy. Rozměry Utrechtu jsou dostatečně malé, abyste jej uchopili ve své mentální a emocionální mapě, a dostatečně veliké, aby bylo co objevovat, pro co se nadchnout.
Koleje v Amsterdamu vystřídal studentský dům, kde na mě čekal vlastní pokojík a vstřícnost a skutečný zájem českého hostitele Toma, tč. designéra počítačových vzdělávacích her pro děti. Koncentrovanost Utrechtu byla patrná i při sledování cykloprodejen. Po cestě do centra jsem jich napočítal pět, později našel další 4, včetně několika s ojetymi bicykly. Po první prohlídce města jsem nabyl dojmu, že je zde stejný počet kol v ulicích, ovšem na 5x menší město, než je Amsterdam.
Útulné, kompaktní centrum s historickými dominantami hodně připomíná Olomouc. Jedinou výjimkou jsou kanály, které jsou zde vystavěny ve dvou úrovních, kde spodní vrstva plná skladů a kaváren žije zcela vlastním životem a působí tak ještě útulněji.
Druhý den jsem se vydal prozkoumat podrobněji historické centrum, místní univerzitu (kde studuje dobrých 40 000 studentů), zahrady, dvory, kavárny a… cykloobchody. V těch secondhandových najdete jak tuctová kola, tak hromady elegantních kousků holandských značek Gazelle, Sparta nebo německých Batavus. Nejčastěji však studenti a studentky vyhledávají zejména tzv. omafiets, jednoduchá kola bez převodů s labutím designem. A obchodníci to dobře vědí.
Největší radost jsem ale měl z nalezení megaobchodu Kok fietsen, který nabízí nepřeberné množství všech typů kol, včetně elegantních holandských, skládacích (Bromptonů, jak jinak) a také nekonečného množství doplňků (vozíků, bedýnek plastových, i dřevěných, dětských kol, brašen).
Konečně jsem si také mohl prohlédnout a projet pořádný bakfiets, nákladní kolo holandské výroby, které s 8 převody a stabilní konstrukcí i pohonem (s možností adaptace na elektro) je skvělým tankem silnic na lidský pohon a pomocníkem se stěhováním i přepravou až 4 dětí. Snad brzy i v Olomouci. Na závěr ještě několik postřehů z cyklostezek:
- kola se na cyklostezkach docela dobře snášejí se skútry (v Amsterdamu je to povoleno, jinde údajně nikoliv, přesto tam lidi na skutrech po cyklostezkách vesele jezdí)
- v Holandsku nikdo nepoužívá helmu (pokud ji náhodou nosíte, považují vás za Němce)
- i přes neustálý a nekončící provoz na cyklostezkách si neustále připadáte bezpečně
- skoro nikdo na cyklostezce neukazuje směr, platí zde přísná autoregulace provozu
Po nádherných, co do počasí nevyzpytatelných dvou dnech v Utrechtu jsem se vydal zbaběle vlakem (40 km v plískanicích mě rozhodně nelákalo) do poslední stanice, partnerského města Olomouce, průmyslového Veenendaalu. O nabitém programu, objevech a zážitcích v posledním blogu z holandských cest v pátek.
Pavel Bednarik blog 