Guláš velikánů na ČT2

filmový klub a Jacques Tati

Pro mnohé volba nového ředitele České televize Petra Dvořáka v loňském roce zavdala prostor k očekávání, mimo jiné v oblasti programových změn. Pro bývalého ředitele Novy byla ideová proměna čtyř kanálů bezesporu výzvou, stejně jako metamorfóza „jiného prostoru“, druhého kanálu ČT. Jak je již dnes zřejmé, bašta alternativy si po personálních rošádách Jiřího Janečka a pod novým vedením programového ředitele Martina Fridricha neuhájila svou mimoběžnost, podvratnou a inspirující odlišnost.

Mezi dlouhodobě marginalizovaná programová okna patří již řadu let také filmový klub. Ten se stal v 90. letech vedle filmových klubů v městských i vesnických kinech souběžným a rovnocenným prostorem objevování výjimečných děl. Stal se značkou kvality pro diváky, kteří byli odhodláni vybočit z divácké rutiny.

Filmový klub pravidelně vyvolával přízračný sen o možnosti zpřístupňování alternativ v kinematografii – nezapomenutelných retrospektiv bratří Marxů, Jacquese Tatiho, Josepha Stricka, Akiry Kurosawy, Woody Allena nebo Atoma Egoyana, ikon nezávislého filmu, novinek z evropské scény či národních kinematografií. Filmy sice protékaly v programových oknech mezi devátou a půlnocí, stále si však udržovaly punc jisté výlučnosti bez ohledu na vymodlené koláče sledovanosti. Sednout si večer k ČT2 a ponořit se do spikleneckého dobrodružství objevování, to byl příznak „jiného“ prostoru.

Co se s filmovým klubem stalo od Dvořákova nástupu? Dvořák zjevně pověřil ředitele programu k „racionalizaci“ této enklávy vytříbenosti. Razance, s jakou se podařilo rozmělnit zavedenou značku, bere dech. S marketingovou razancí byly zavedeny dva pilotní projekty – Velikáni filmu a Chodníky slávy. Filmový klub zůstal zachován, jen začátky programu se posunuly hluboko do noci.

Velikáni filmu, programový guláš uvařený z „best of“ světově uznávaných režisérských legend, představuje vždy jen dva filmy z mnohdy rozsáhlé filmografie vybraných osobností. Chodníky slávy, eintopf hereckých hvězd, uvádí zase snímky hereckých hvězd od Jamese Deana po Clive Owena. Oba projekty kloužou po povrchu, jsou jen letmou ochutnávkou pod rouškou osvěty. Ta je zabalena v rutinní aktualizaci „balíčku“ informací na webu ČT a masivní reklamě. Zkrátka neumětelská normalizace filmového klubu pod rouškou veřejnoprávnosti par excelence.

Velikáni filmu sice představují v týdenní periodicitě autorské osobnosti, jakými jsou Francois Truffaut, Lucchino Visconti, Wim Wenders, David Lynch, Nikita Michalkov nebo Stanley Kubrick. Bohužel filmy jako Coppolova Apokalypsa nebo Wellesův geniální Dotek zla byly zostuzeny zoufalým dabingem a zrušily tak základní přednost „jiných“ filmů. Tou je možnost poslechnout si film v originálním jazyce a zvukové stopě.

Daleko větším problémem filmového klubu na dvojce je však jeho profilace. Stále uvádí filmy jako jsou v Berlíně oceněný snímek Na cestě Jasmily Žbanić, nekorektní britskou komedii Čtyři lvi nebo Weerasethakulova Strýčka Búnmího. Vedle těchto výjimečných děl se však ve výběru objevují podprůměrné „hity“, jako jsou Barvy moci Mika Nicholse nebo populární, ale obehraná Horalka Vittoria de Sicy, která spolu s dalšími oběhla v minulosti i programy komerčních televizí.

Management ČT si zřejmě neuvědomuje, že výchova diváka k vytříbenosti nevede přes masovou promotion, ale díky dlouhodobě budovanému vztahu důvěry, která začíná výběrem filmů a přívětivým nasazením v časových oknech. Jménem diváků odchovaných televizním filmovým klubem proto posílám vzkaz: i náročný divák filmového klubu rozumí cizím jazykům a vstává ráno do práce.

Autority od filmu

Autority a průmysl. Obě slova jako by patřila do slovníku minulého století, potažmo tisíciletí, do slovníku zašlé epochy. V přímém přenosu sledujeme, jak se těžiště přesouvá k průmyslům kreativním. Gigantické průmyslové areály železáren, oceláren a těžišť či skladů fosilních paliv již vzhledem k proměně společnosti nemohou sloužit a neslouží svému původnímu účelu. Totéž by mělo platit pro těžký průmysl filmový. Ten se ale podobným ortelům vzpírá. Při zběžném pohledu na neutuchající přísun blockbusterů a nahlédnutí na libovolný filmový trh se zdá, že filmový průmysl ztěžkl a kreativním se rozhodně nestává.[x1]

Společně s pozvolným, ač nepřiznaným rozpadem hodnot filmového průmyslu se vytrácí i význam autorit v oblasti filmu. Recenzenti, kritici, šéfredaktoři filmových časopisů, filmoví historici, univerzitní profesoři, lektoři, ale i samotní režiséři pozbyli svého výlučného statutu oborových autorit a stali se z nich snadno zpochybnitelní statisté. Tisíce internetových blogerů, uživatelů a agentů ČSFD, rozmanitých komentátorů pěny dní vyplnily štěrbiny uvolněné přesunem sil.

Film a doba možná neztratila z hledáčku film, s dobou si ale už tak jistí být nemůžeme. Vévodkyně filmového vkusu Mirka Spáčilová odevzdaně připravuje speciální PR přílohy nových českých filmů pro nejprodávanější český deník a slovo filmový kritik jako by definitivně vymizelo z oborového slovníku. V době absolutní vygooglovatelnosti mají potenciální autority svízelnou pozici. K jejich definitivnímu popření však mnohdy aktivně přispívají sami.

K autoritám historicky patřil výjimečný rozhled v oboru, celospolečenský respekt, jistý kult nedostupnosti a nemalá dávka vytříbenosti a elegance, noblesy a velkorysosti. Je zřejmě příznačné pro českou společnost, že elegance u filmové kritiky či historiografie nikdy nebyla na vysoké úrovni. Navíc doba, kdy téměř každý v oboru maximálně střeží svou pozici, aby jej o ni neopatrně nepřipravil někdo ze supích kolegů, velkorysosti příliš nepřeje.

Existují však faktory, které může každá z osobností ovlivnit sama. Uvědomělost, vytříbenost a výjimečný přehled v oboru, spojený s otevřeností vůči cizím názorům, důsledností, odvahou a ochota jít s kůží na trh a vytrvat. V tom nemůže konkurovat žádný anonymní fanoušek vystupující pod pseudonymem nebo nadšenec se zálibou v „osmdesátkových“ filmech či filmových polibcích.

Nehodlám zde sentimentálně vyvolávat ducha minulých či tušených autorit. U těch je vždy zásadní síla v jejich autenticitě a konzistenci názorů, postojů. Rád bych spíš vyzval k intimní, osobní bilanci – koho dnes můžeme považovat za autority v oblasti filmu a proč? A také bych rád apeloval na všechny, kteří o filmu píší, přemýšlejí nebo jej analyzují – hledejte sílu v uměřenosti, pokoře, výrazu, noblese. A to i přesto, že jsou autorské honoráře vypláceny podle normostran, nikoliv podle průraznosti projevu a jasnozřivosti pohledu.

V opačném případě si budou zrnka prachu na filmovém postindustriálním smetišti na vlas podobná a stranicky vzdouvané „autority“ si na ně budou moci vzít i to nejlacinější koště při dalších politicko-kulturních rošádách. Jako před necelým rokem v případě jedné z respektovaných autorit ochrany filmového dědictví, pana Vladimíra Opěly. Jeho odvolání nezabránilo ani mezinárodní renomé a celoživotní nezištná práce v Národním filmovém archivu. Jsem hluboce přesvědčen, že každý z nás  svým malým dílem může přispět k tomu, aby si veřejnost pamatovala déle jméno Opěla, než jméno Besser.