Autority od filmu

Autority a průmysl. Obě slova jako by patřila do slovníku minulého století, potažmo tisíciletí, do slovníku zašlé epochy. V přímém přenosu sledujeme, jak se těžiště přesouvá k průmyslům kreativním. Gigantické průmyslové areály železáren, oceláren a těžišť či skladů fosilních paliv již vzhledem k proměně společnosti nemohou sloužit a neslouží svému původnímu účelu. Totéž by mělo platit pro těžký průmysl filmový. Ten se ale podobným ortelům vzpírá. Při zběžném pohledu na neutuchající přísun blockbusterů a nahlédnutí na libovolný filmový trh se zdá, že filmový průmysl ztěžkl a kreativním se rozhodně nestává.[x1]

Společně s pozvolným, ač nepřiznaným rozpadem hodnot filmového průmyslu se vytrácí i význam autorit v oblasti filmu. Recenzenti, kritici, šéfredaktoři filmových časopisů, filmoví historici, univerzitní profesoři, lektoři, ale i samotní režiséři pozbyli svého výlučného statutu oborových autorit a stali se z nich snadno zpochybnitelní statisté. Tisíce internetových blogerů, uživatelů a agentů ČSFD, rozmanitých komentátorů pěny dní vyplnily štěrbiny uvolněné přesunem sil.

Film a doba možná neztratila z hledáčku film, s dobou si ale už tak jistí být nemůžeme. Vévodkyně filmového vkusu Mirka Spáčilová odevzdaně připravuje speciální PR přílohy nových českých filmů pro nejprodávanější český deník a slovo filmový kritik jako by definitivně vymizelo z oborového slovníku. V době absolutní vygooglovatelnosti mají potenciální autority svízelnou pozici. K jejich definitivnímu popření však mnohdy aktivně přispívají sami.

K autoritám historicky patřil výjimečný rozhled v oboru, celospolečenský respekt, jistý kult nedostupnosti a nemalá dávka vytříbenosti a elegance, noblesy a velkorysosti. Je zřejmě příznačné pro českou společnost, že elegance u filmové kritiky či historiografie nikdy nebyla na vysoké úrovni. Navíc doba, kdy téměř každý v oboru maximálně střeží svou pozici, aby jej o ni neopatrně nepřipravil někdo ze supích kolegů, velkorysosti příliš nepřeje.

Existují však faktory, které může každá z osobností ovlivnit sama. Uvědomělost, vytříbenost a výjimečný přehled v oboru, spojený s otevřeností vůči cizím názorům, důsledností, odvahou a ochota jít s kůží na trh a vytrvat. V tom nemůže konkurovat žádný anonymní fanoušek vystupující pod pseudonymem nebo nadšenec se zálibou v „osmdesátkových“ filmech či filmových polibcích.

Nehodlám zde sentimentálně vyvolávat ducha minulých či tušených autorit. U těch je vždy zásadní síla v jejich autenticitě a konzistenci názorů, postojů. Rád bych spíš vyzval k intimní, osobní bilanci – koho dnes můžeme považovat za autority v oblasti filmu a proč? A také bych rád apeloval na všechny, kteří o filmu píší, přemýšlejí nebo jej analyzují – hledejte sílu v uměřenosti, pokoře, výrazu, noblese. A to i přesto, že jsou autorské honoráře vypláceny podle normostran, nikoliv podle průraznosti projevu a jasnozřivosti pohledu.

V opačném případě si budou zrnka prachu na filmovém postindustriálním smetišti na vlas podobná a stranicky vzdouvané „autority“ si na ně budou moci vzít i to nejlacinější koště při dalších politicko-kulturních rošádách. Jako před necelým rokem v případě jedné z respektovaných autorit ochrany filmového dědictví, pana Vladimíra Opěly. Jeho odvolání nezabránilo ani mezinárodní renomé a celoživotní nezištná práce v Národním filmovém archivu. Jsem hluboce přesvědčen, že každý z nás  svým malým dílem může přispět k tomu, aby si veřejnost pamatovala déle jméno Opěla, než jméno Besser.