Kultura na okraji aneb Nekulturní Jeseník

Několik osobních poznámek k situaci kultury ve městě Jeseníku

Kauza kino

1. října 2020 uběhl rok, kdy jsem oficiálně nastoupil jako vedoucí Kina Pohoda v Jeseníku. Téhož dne jsem také jako vedoucí kina oficiálně skončil. Intenzivní jesenická mise byla ukončena dříve, konkrétně 20. srpna letošního roku. Toho dne mi Bc. Petra Fusová, ředitelka Městských kulturních zařízení Jeseník (dále jen MKZ), pod které kina spadá, bez jakéhokoliv vysvětlení a objasnění oznámila, že mi neprodlouží pracovní smlouvu. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Tuto informaci však doplnila o další, mnohem závažnější – že ruší „dočasně neobsadí“) pozici vedoucího kina. Úsporná opatření.

Celá situace byla projednávána na radě města Jeseníku, kam jej předložila kulturní organizátorka a zastupitelka Martina Seidlerová. Ta společně s podnikatelem a zastupitelem Rodanem Hojgrem sepsala radě otevřený dopis, kde žádá objasnění mnoha sporných otázek, které toto rozhodnutí vyvolalo. Rada ve svém zápisu ze dne 7. září pouze konstatovala, že „bere na vědomí situaci v Kině Pohoda“. Na otevřený dopis, který podepsano 41 osobností jesenického kulturního života i na mé e-mailové i osobní dotazy a prosby o vysvětlení celé situace, zareagovala rada (starostka Zdeňka Blišťanová, místostarosta Tomáš Vlazlo) pouze alibistickým vysvětlením, že do „personálních otázek příspěvkových organizací nezasahují.“

Sám jsem na situaci reagoval zpracováním materiálů, které dokazují několik skutečností. Mimo jiné zvýšení návštěvnosti a tržeb po mém nástupu a zásadní zpestření a rozšíření programu. Vedle těchto přehledů jsem také navrhl několik kroků, které by zmírnily toto rozhodnutí nebo vyřešily situaci ku prospěchu všech zúčastněných (prodloužení smlouvy o 3 měsíce se záměrem dokončit rozpracované projekty, osamostatnění kina jako samostatné příspěvkové organizace). Na tyto podklady a návrhy nikdo z rady dosud nereagoval. Patrně je ani nikdo nečetl.

Od počátku celé „kauzy“ jsem vysvětloval, že mi nezáleží na tom, jestli mi bude prodloužena smlouva. Jde mi o kino samotné, jeho rozvoj a kvalitní program. V čem je tedy ten zásadní problém se zrušením pozice vedoucího kina? Problémů je hned několik.

Kino jako kulturní organizace s ročním obratem okolo 3 mil. Kč a téměř každodenním programem musí mít jednoho zodpovědného člověka.
Vedoucí kina měl v popisu práce řadu činností a aktivit, které zkrátka nelze jednoduše rozdělit mezi zbývající zaměstnance nebo brigádníky, aniž by to mělo následky (kino s vedoucím mělo 2,5 pracovního úvazku, nyní je to 1,5, ideální stav je 4-5 úvazků).
Celý rok jsem se snažil o rozvoj kina, programově, dramaturgicky, organizačně, komunikačně. Zrušením pozice se dostává kino do udržovacího modu.

Kauza kino má poměrně jednoduché a jednoznačné vyústění. Osobně jsem prostor na obhájení své roční práce nedostal, ačkoliv jsem o něj několikrát žádal a nabízel vysvětlení potřebnosti zachování pozice vedoucího kina. A také vyjasnění argumentů tváří v tvář. Nikdo nereagoval na mé výzvy, ani na statistiky, argumenty, zdůvodňování, vysvětlování. Na otevřený dopis byly jedinou reakcí fráze a po rozdmýchání vášní nabídka ředitelky, že „komukoliv ráda vše osobně vysvětlí“. Škoda, že si nedala tu práci vysvětlovat svým zaměstnancům, zejména vedoucímu kina. Rada pouze vyjádřila důvěru ředitelce a údajně slíbila vyhodnotit celou situaci po 3 měsících provozu.

Nabízejí se tedy logické otázky: Jak ji chce vyhodnotit? Na základě čeho? Kdo ji bude vyhodnocovat? Kdo rozumí provozu i ekonomice kina, aby byl schopen situaci vyhodnotit se znalostí věci? Jaké parametry bude hodnocení sledovat? Nevíme. Nejspíše dostane Bc. Petra Fusová vánoční odměnu za provedení úspor v rozpočtu MKZ.

Kino jako kulturní prostor

Jak jsem se dozvěděl později z neoficiální zdrojů, důvodem neprodloužení smlouvy byly výhrady k mé práci. Důvody, které jsem si mimo oficiální zdroje vyslechl, byly marginální. Žádné zásadní výhrady jsem osobně neslyšel od ředitelky ani nikoho jiného. Jedním z našich průběžných argumentačních různic bylo samotné pojetí kina jako kulturní organizace. Mým záměrem jako vedoucího kina bylo zajistit maximální možnou, co nejzajímavější a co nejrozsáhlejší kulturní (filmovou) nabídku divákům.

Snažil jsem se vytvořit z kina kulturní prostor, který bude vůči divákům otevřený, přátelský (projekt kinokavárny a druhého sálu, věrnostní programy, personál), který se nebude divákům za každou cenu podbízet. Naopak se otevře jednotlivým cílovým skupinám, jako jsou diváci náročných filmů či filmového klubu, senioři, studenti a nebo návštěvníci festivalů (od outdoorových filmů pro Karlovy Vary nebo Jihlavu). Snažil jsem se zvát do kina hosty, filmové tvůrce, lektory workshopů pro děti i veřejnost. To vše se záměrem kultivovat a rozšiřovat nabídku pro diváky. To vše s řadou omezení finančního a organizačního rázu.

Bylo mi od počátku jasné, že tento koncept s sebou ponese snížení počtu diváků na jednotlivá představení, proto jsem se intenzivně věnoval marketingu kina a cílenému oslovování diváků. Zároveň jsme po vzoru většiny českých kin směřoval k co největšímu počtu představení a repríz úspěšných filmů tak, aby nedošlo k výpadkům tržeb. To se mi do dne, kdy bylo kino zavřeno kvůli nařízení vlády, dařilo. Prosinec 2019 a leden i únor letošního roku byly rekordní co do návštěvnosti i tržeb (s mírným navýšením nákladů na brigádníky).

Zásadním způsobem se mi podařilo mobilizovat zájemce o filmový klub. Pravidelnost (promítání každou středu) a rozšíření na dobu prázdnin neslo své ovoce – na vybraná představení dorazilo přes 40 diváků, průměrně okolo dvaceti, ačkoliv předchozí průměr byl cca 10 diváků na představení. Kino hostilo diskuse s pozvanými tvůrci, mezi které patří zavedení filmaři (Petr Jančárek, Václav Marhoul, Martin Mareček) nebo mladší generace tvůrců (Kateřina Turečková, Nikola Krutilová, autoři dokumentu Na krev). Oživení kina spočívalo také v zavedení nových formátů (Kino naslepo, Filmový kvíz, bleší trhy, tvořivé dílny pro nejmenší). Nechci zde však vypočítávat všechny programové změny, které jsem za necelý rok zavedl. Ty jsou výsledkem snahy o změnu, snahy o vytvoření kulturního prostoru. Od možnosti realizovat alespoň studii kinokavárny a druhého sálu jsem byl v závěru násilně odstřižen.

Ekonomika nebo kultura?

Ředitelka MKZ se navzdory prvotnímu zájmu o rozvoj kina začala zaměřovat jen a pouze na efektivitu provozu bez ohledu na nutné náklady a investice. Kino se stalo jen zdrojem spolehlivých příjmů, nikoliv kulturním prostorem. Důkazem může být neochota (neschopnost?) vytvořit fond rozvoje kina nebo neúčast na většině společenských akcí, které v kině proběhly (např. slavnostní zahájení přehlídky Tady Vary). Dalším příkladem byly úspory na zcela nevhodných místech (brigádníci, pořízení knihovny, nové lampy, reklamního Áčka, apod.)

Tento zásadní rozpor ve vnímání kina jako kulturní služby, která nemá být pouze strojem na peníze, byl skrytým jádrem našich diskusí. S vědomím nutnosti zajištění dalších zdrojů financování jsem inicioval spuštění dárkových poukazů (marně), vlastní hospodářskou činnost v podobě gastro služeb (marně). Zajistil jsem grantové prostředky z Ministerstva kultury, Státního fondu kinematografie a jednal o dalších zdrojích (např. MAS Jesenicko).

V mé dramaturgické práci jsem dělal řadu kompromisů s vědomím specifik místního publika a obecných diváckých nálad. Řadu komerčních a obsahově pochybných filmů (Zakleté pírko, Chlap na střídačku, Příliš osobní známost nebo Ženská pomsta) bych si v programu velmi rád odpustil. Tyto ústupky však zřejmě nebyly dostačující. V celkové diskusi o pojetí kina, jeho financování a směřování chybělo ze strany ředitelky jasné zadání nebo poptávka. Jediným pravidelně se opakujícím požadavkem bylo „hrát méně filmů“ a „reprízovat české komedie“, jejichž divácký potenciál se ale časem logicky vyčerpá.

Celou dobu mého působení jsem byl připraven se věnovat práci na finančním zajištění kina z jiných zdrojů, rozšíření programového schématu s cílem vyšších tržeb. Nedostal jsem však nikdy jasné zadání, jak financování kina zajistit ke spokojenosti ředitelky MKZ, potažmo města. I samotné rozkrývání toho, jak mechanismy financování MKZ a kina fungují, trvalo dlouho a postupovalo velmi zdlouhavě a neochotně. Přestože se provoz kina škrtil, kde jen to bylo možné, zájezdovým divadlům se proplácely královské honoráře bez ohledu na skutečnost, zda je MKZ v zisku nebo ztrátě. Show must go on, kultura musí stranou.

Vstanou noví technokrati

Na závěr se vrátím k samotnému rozhodnutí zrušit dočasně pozici vedoucího kina. Toto bezprecedentní a zjevně nepromyšlené rozhodnutí bylo ředitelkou pouze lakonicky dovysvětleno tím, že „musí proběhnout reorganizace“. Ta pravděpodobně proběhla bez většího promýšlení. Zkrátka se jen rozhodí úkoly, o kterých ředitelka ví, mezi stávající zaměstnance kina a divadla. Mechanické rozpouštění práce a přehazování na jiné podřízené se ale brzy negativně projeví na výkonu celé organizace. Reorganizace byla překotně schválena radou 17. září poté, co byla (rada) upozorněna vedoucí odboru, že se jedná o změnu nikoliv personální, ale organizační. Žádné podrobnosti mi ani přes řadu žádostí a urgencí nebyly poskytnuty.

Problém úspor a „optimalizace“ provozu je běžným fenoménem v kulturních organizací menších obcí. Většinou ale s nepromyšlenými škrty přicházejí samotní politici, nikoliv ředitelé příspěvkových organizací. V Jeseníku se jedná o komplot obou, politiků a ředitelky MKZ. Nevyhovující podmínky zaměstnanců (v MKZ se například běžně neproplácejí přesčasy, o BOZP se raději ani nezmiňuji), společně s tragickou personální politikou a kvalifikovaná prace prováděná nekvalifikovanými zaměstnanci jsou tak současnou vizitkou technokraticky řízené kulturní organizace v Jeseníku.

Zaměstnanci kulturních (příspěvkových) organizací často trpí přetížením, špatnými odměnami za svou práci a nejasným nebo zmatečným delegováním úkolů a práce. Jeseník a Městská kulturní zařízení v tomto nejsou výjimkou. Ve výsledku se pak zadaná práce a úkoly naplňují neochotně, mechanicky a „do výše platu.“ Neschopnost motivovat zaměstnance (finančně, vlastním příkladem, dalšími benefity) je běžnou součástí kulturní praxe těchto organizací.

Podívejme se konkrétně na případ jesenického kina. Příprava programu, správa webu a další úkoly tak na základě uvedené logiky spadly na novou dramaturgyni divadla, která s programováním kina nemá žádné zkušenosti. „Organizační“ záležitosti pak má na starosti promítač, jediný zaměstnanec kina. Vše mezi tím, veškerá práce, která není vidět, spadla do černé jámy nezájmu (a projeví se až časem). Tato organizační změna byla vysvětlena jako úsporné opatření v reakci na nutnost 15% úspor kvůli koronavirové pandemii. Šetření na lidech (redukce úvazků) ovšem nikdy nebude skutečnou úsporou. Bude znamenat pouze navýšení nákladů na brigádníky. Případné „úsporné“ snížení počtu projekcí a chybějící personál na zajištění pronájmů a reklam zase povede k zásadnímu snížení tržeb. Spirála rozkladu jesenické kultury se dala do pohybu.

Je vhodné připomenout, že celá situace vznikla jen a pouze kvůli tomu, že ředitelka učinila rozhodnutí, které musí stůj co stůj obhájit. Před sebou, zaměstnanci a především zřizovatelem, městem Jeseník. Vlastní manažerské selhání je tedy maskováno jako záměr, který je potřeba obstavět argumenty a hlavně předstírat, že „je vše pod kontrolou.“ To byl ostatně hlavní argument pro radu města. Zde se ale dostáváme k hlavnímu problému – tím je samotný styl řízení a managementu kulturní organizace na malém městě.

Vytýkat zvýšení nákladů bez ochoty diskutovat o možnostech financování je manažerské selhání. Neumět dlouhodobě motivovat zaměstnance a vysvětlovat jim vlastní vize, pokud vůbec existují, je manažerské selhání. Vyhodit člověka bez jediného vysvětlení, je manažerské selhání. Mechanicky přejímat a nezlepšovat hrůzné pracovní podmínky je manažerské selhání.

Je nepohodlné a nepříjemné někomu něco vysvětlovat, důležité je plnit včas úřední tabulky a výkazy, s nikým moc nekomunikovat, pouze vládnout pomocí dekretů a nařízení. Tato běžná praxe nezkušené manažerky byla a nejspíše stále je každodenním chlebem fungování Městských kulturních zařízení v Jeseníku. Technokratický přístup bez komunikace a snah pochopení je pravděpodobně žádaným aspektem vedení příspěvkových organizací obecně. Není to však způsob, jakým rozvíjet kulturní život obce. Malebné město v podhůří Jeseníků, zejména jeho kulturní potenciál, si zaslouží všestranný rozvoj, nikoliv jen údržbu. A to přeji nejen městu samotnému, ale zejména místním kulturymilovným obyvatelům.

Na úplný závěr si dovolím několik doporučení:

1. Město Jeseník a kulturní veřejnost by měla trvat na otevřené platformě diskuse o záležitostech kultury, a také na zřízení odboru kultury a/nebo kulturní komise.

2. Rada města Jeseníku by měla jasněji definovat, jaké má požadavky a očekávání od Městských kulturních zařízení, a také od kina. A měla by je jasně a transparentně deklarovat, aby nezůstalo jen u oprašovaných a nikdy nenaplněných předvolebních slibů.

3. Jesenickému kinu by výrazně prospělo oddělení od MKZ a fungování jako samostatné příspěvkové organizace.

V případě zájmu o diskusi či konzultace jsem připraven sdílet své zkušenosti.

Dne 30. 11. 2020

Pavel Bednařík
605 844 090