Pavel Bednarik blog

Kultura na okraji aneb Nekulturní Jeseník

Několik osobních poznámek k situaci kultury ve městě Jeseníku

Kauza kino

1. října 2020 uběhl rok, kdy jsem oficiálně nastoupil jako vedoucí Kina Pohoda v Jeseníku. Téhož dne jsem také jako vedoucí kina oficiálně skončil. Intenzivní jesenická mise byla ukončena dříve, konkrétně 20. srpna letošního roku. Toho dne mi Bc. Petra Fusová, ředitelka Městských kulturních zařízení Jeseník (dále jen MKZ), pod které kina spadá, bez jakéhokoliv vysvětlení a objasnění oznámila, že mi neprodlouží pracovní smlouvu. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Tuto informaci však doplnila o další, mnohem závažnější – že ruší „dočasně neobsadí“) pozici vedoucího kina. Úsporná opatření.

Celá situace byla projednávána na radě města Jeseníku, kam jej předložila kulturní organizátorka a zastupitelka Martina Seidlerová. Ta společně s podnikatelem a zastupitelem Rodanem Hojgrem sepsala radě otevřený dopis, kde žádá objasnění mnoha sporných otázek, které toto rozhodnutí vyvolalo. Rada ve svém zápisu ze dne 7. září pouze konstatovala, že „bere na vědomí situaci v Kině Pohoda“. Na otevřený dopis, který podepsano 41 osobností jesenického kulturního života i na mé e-mailové i osobní dotazy a prosby o vysvětlení celé situace, zareagovala rada (starostka Zdeňka Blišťanová, místostarosta Tomáš Vlazlo) pouze alibistickým vysvětlením, že do „personálních otázek příspěvkových organizací nezasahují.“

Sám jsem na situaci reagoval zpracováním materiálů, které dokazují několik skutečností. Mimo jiné zvýšení návštěvnosti a tržeb po mém nástupu a zásadní zpestření a rozšíření programu. Vedle těchto přehledů jsem také navrhl několik kroků, které by zmírnily toto rozhodnutí nebo vyřešily situaci ku prospěchu všech zúčastněných (prodloužení smlouvy o 3 měsíce se záměrem dokončit rozpracované projekty, osamostatnění kina jako samostatné příspěvkové organizace). Na tyto podklady a návrhy nikdo z rady dosud nereagoval. Patrně je ani nikdo nečetl.

Od počátku celé „kauzy“ jsem vysvětloval, že mi nezáleží na tom, jestli mi bude prodloužena smlouva. Jde mi o kino samotné, jeho rozvoj a kvalitní program. V čem je tedy ten zásadní problém se zrušením pozice vedoucího kina? Problémů je hned několik.

Kino jako kulturní organizace s ročním obratem okolo 3 mil. Kč a téměř každodenním programem musí mít jednoho zodpovědného člověka.
Vedoucí kina měl v popisu práce řadu činností a aktivit, které zkrátka nelze jednoduše rozdělit mezi zbývající zaměstnance nebo brigádníky, aniž by to mělo následky (kino s vedoucím mělo 2,5 pracovního úvazku, nyní je to 1,5, ideální stav je 4-5 úvazků).
Celý rok jsem se snažil o rozvoj kina, programově, dramaturgicky, organizačně, komunikačně. Zrušením pozice se dostává kino do udržovacího modu.

Kauza kino má poměrně jednoduché a jednoznačné vyústění. Osobně jsem prostor na obhájení své roční práce nedostal, ačkoliv jsem o něj několikrát žádal a nabízel vysvětlení potřebnosti zachování pozice vedoucího kina. A také vyjasnění argumentů tváří v tvář. Nikdo nereagoval na mé výzvy, ani na statistiky, argumenty, zdůvodňování, vysvětlování. Na otevřený dopis byly jedinou reakcí fráze a po rozdmýchání vášní nabídka ředitelky, že „komukoliv ráda vše osobně vysvětlí“. Škoda, že si nedala tu práci vysvětlovat svým zaměstnancům, zejména vedoucímu kina. Rada pouze vyjádřila důvěru ředitelce a údajně slíbila vyhodnotit celou situaci po 3 měsících provozu.

Nabízejí se tedy logické otázky: Jak ji chce vyhodnotit? Na základě čeho? Kdo ji bude vyhodnocovat? Kdo rozumí provozu i ekonomice kina, aby byl schopen situaci vyhodnotit se znalostí věci? Jaké parametry bude hodnocení sledovat? Nevíme. Nejspíše dostane Bc. Petra Fusová vánoční odměnu za provedení úspor v rozpočtu MKZ.

Kino jako kulturní prostor

Jak jsem se dozvěděl později z neoficiální zdrojů, důvodem neprodloužení smlouvy byly výhrady k mé práci. Důvody, které jsem si mimo oficiální zdroje vyslechl, byly marginální. Žádné zásadní výhrady jsem osobně neslyšel od ředitelky ani nikoho jiného. Jedním z našich průběžných argumentačních různic bylo samotné pojetí kina jako kulturní organizace. Mým záměrem jako vedoucího kina bylo zajistit maximální možnou, co nejzajímavější a co nejrozsáhlejší kulturní (filmovou) nabídku divákům.

Snažil jsem se vytvořit z kina kulturní prostor, který bude vůči divákům otevřený, přátelský (projekt kinokavárny a druhého sálu, věrnostní programy, personál), který se nebude divákům za každou cenu podbízet. Naopak se otevře jednotlivým cílovým skupinám, jako jsou diváci náročných filmů či filmového klubu, senioři, studenti a nebo návštěvníci festivalů (od outdoorových filmů pro Karlovy Vary nebo Jihlavu). Snažil jsem se zvát do kina hosty, filmové tvůrce, lektory workshopů pro děti i veřejnost. To vše se záměrem kultivovat a rozšiřovat nabídku pro diváky. To vše s řadou omezení finančního a organizačního rázu.

Bylo mi od počátku jasné, že tento koncept s sebou ponese snížení počtu diváků na jednotlivá představení, proto jsem se intenzivně věnoval marketingu kina a cílenému oslovování diváků. Zároveň jsme po vzoru většiny českých kin směřoval k co největšímu počtu představení a repríz úspěšných filmů tak, aby nedošlo k výpadkům tržeb. To se mi do dne, kdy bylo kino zavřeno kvůli nařízení vlády, dařilo. Prosinec 2019 a leden i únor letošního roku byly rekordní co do návštěvnosti i tržeb (s mírným navýšením nákladů na brigádníky).

Zásadním způsobem se mi podařilo mobilizovat zájemce o filmový klub. Pravidelnost (promítání každou středu) a rozšíření na dobu prázdnin neslo své ovoce – na vybraná představení dorazilo přes 40 diváků, průměrně okolo dvaceti, ačkoliv předchozí průměr byl cca 10 diváků na představení. Kino hostilo diskuse s pozvanými tvůrci, mezi které patří zavedení filmaři (Petr Jančárek, Václav Marhoul, Martin Mareček) nebo mladší generace tvůrců (Kateřina Turečková, Nikola Krutilová, autoři dokumentu Na krev). Oživení kina spočívalo také v zavedení nových formátů (Kino naslepo, Filmový kvíz, bleší trhy, tvořivé dílny pro nejmenší). Nechci zde však vypočítávat všechny programové změny, které jsem za necelý rok zavedl. Ty jsou výsledkem snahy o změnu, snahy o vytvoření kulturního prostoru. Od možnosti realizovat alespoň studii kinokavárny a druhého sálu jsem byl v závěru násilně odstřižen.

Ekonomika nebo kultura?

Ředitelka MKZ se navzdory prvotnímu zájmu o rozvoj kina začala zaměřovat jen a pouze na efektivitu provozu bez ohledu na nutné náklady a investice. Kino se stalo jen zdrojem spolehlivých příjmů, nikoliv kulturním prostorem. Důkazem může být neochota (neschopnost?) vytvořit fond rozvoje kina nebo neúčast na většině společenských akcí, které v kině proběhly (např. slavnostní zahájení přehlídky Tady Vary). Dalším příkladem byly úspory na zcela nevhodných místech (brigádníci, pořízení knihovny, nové lampy, reklamního Áčka, apod.)

Tento zásadní rozpor ve vnímání kina jako kulturní služby, která nemá být pouze strojem na peníze, byl skrytým jádrem našich diskusí. S vědomím nutnosti zajištění dalších zdrojů financování jsem inicioval spuštění dárkových poukazů (marně), vlastní hospodářskou činnost v podobě gastro služeb (marně). Zajistil jsem grantové prostředky z Ministerstva kultury, Státního fondu kinematografie a jednal o dalších zdrojích (např. MAS Jesenicko).

V mé dramaturgické práci jsem dělal řadu kompromisů s vědomím specifik místního publika a obecných diváckých nálad. Řadu komerčních a obsahově pochybných filmů (Zakleté pírko, Chlap na střídačku, Příliš osobní známost nebo Ženská pomsta) bych si v programu velmi rád odpustil. Tyto ústupky však zřejmě nebyly dostačující. V celkové diskusi o pojetí kina, jeho financování a směřování chybělo ze strany ředitelky jasné zadání nebo poptávka. Jediným pravidelně se opakujícím požadavkem bylo „hrát méně filmů“ a „reprízovat české komedie“, jejichž divácký potenciál se ale časem logicky vyčerpá.

Celou dobu mého působení jsem byl připraven se věnovat práci na finančním zajištění kina z jiných zdrojů, rozšíření programového schématu s cílem vyšších tržeb. Nedostal jsem však nikdy jasné zadání, jak financování kina zajistit ke spokojenosti ředitelky MKZ, potažmo města. I samotné rozkrývání toho, jak mechanismy financování MKZ a kina fungují, trvalo dlouho a postupovalo velmi zdlouhavě a neochotně. Přestože se provoz kina škrtil, kde jen to bylo možné, zájezdovým divadlům se proplácely královské honoráře bez ohledu na skutečnost, zda je MKZ v zisku nebo ztrátě. Show must go on, kultura musí stranou.

Vstanou noví technokrati

Na závěr se vrátím k samotnému rozhodnutí zrušit dočasně pozici vedoucího kina. Toto bezprecedentní a zjevně nepromyšlené rozhodnutí bylo ředitelkou pouze lakonicky dovysvětleno tím, že „musí proběhnout reorganizace“. Ta pravděpodobně proběhla bez většího promýšlení. Zkrátka se jen rozhodí úkoly, o kterých ředitelka ví, mezi stávající zaměstnance kina a divadla. Mechanické rozpouštění práce a přehazování na jiné podřízené se ale brzy negativně projeví na výkonu celé organizace. Reorganizace byla překotně schválena radou 17. září poté, co byla (rada) upozorněna vedoucí odboru, že se jedná o změnu nikoliv personální, ale organizační. Žádné podrobnosti mi ani přes řadu žádostí a urgencí nebyly poskytnuty.

Problém úspor a „optimalizace“ provozu je běžným fenoménem v kulturních organizací menších obcí. Většinou ale s nepromyšlenými škrty přicházejí samotní politici, nikoliv ředitelé příspěvkových organizací. V Jeseníku se jedná o komplot obou, politiků a ředitelky MKZ. Nevyhovující podmínky zaměstnanců (v MKZ se například běžně neproplácejí přesčasy, o BOZP se raději ani nezmiňuji), společně s tragickou personální politikou a kvalifikovaná prace prováděná nekvalifikovanými zaměstnanci jsou tak současnou vizitkou technokraticky řízené kulturní organizace v Jeseníku.

Zaměstnanci kulturních (příspěvkových) organizací často trpí přetížením, špatnými odměnami za svou práci a nejasným nebo zmatečným delegováním úkolů a práce. Jeseník a Městská kulturní zařízení v tomto nejsou výjimkou. Ve výsledku se pak zadaná práce a úkoly naplňují neochotně, mechanicky a „do výše platu.“ Neschopnost motivovat zaměstnance (finančně, vlastním příkladem, dalšími benefity) je běžnou součástí kulturní praxe těchto organizací.

Podívejme se konkrétně na případ jesenického kina. Příprava programu, správa webu a další úkoly tak na základě uvedené logiky spadly na novou dramaturgyni divadla, která s programováním kina nemá žádné zkušenosti. „Organizační“ záležitosti pak má na starosti promítač, jediný zaměstnanec kina. Vše mezi tím, veškerá práce, která není vidět, spadla do černé jámy nezájmu (a projeví se až časem). Tato organizační změna byla vysvětlena jako úsporné opatření v reakci na nutnost 15% úspor kvůli koronavirové pandemii. Šetření na lidech (redukce úvazků) ovšem nikdy nebude skutečnou úsporou. Bude znamenat pouze navýšení nákladů na brigádníky. Případné „úsporné“ snížení počtu projekcí a chybějící personál na zajištění pronájmů a reklam zase povede k zásadnímu snížení tržeb. Spirála rozkladu jesenické kultury se dala do pohybu.

Je vhodné připomenout, že celá situace vznikla jen a pouze kvůli tomu, že ředitelka učinila rozhodnutí, které musí stůj co stůj obhájit. Před sebou, zaměstnanci a především zřizovatelem, městem Jeseník. Vlastní manažerské selhání je tedy maskováno jako záměr, který je potřeba obstavět argumenty a hlavně předstírat, že „je vše pod kontrolou.“ To byl ostatně hlavní argument pro radu města. Zde se ale dostáváme k hlavnímu problému – tím je samotný styl řízení a managementu kulturní organizace na malém městě.

Vytýkat zvýšení nákladů bez ochoty diskutovat o možnostech financování je manažerské selhání. Neumět dlouhodobě motivovat zaměstnance a vysvětlovat jim vlastní vize, pokud vůbec existují, je manažerské selhání. Vyhodit člověka bez jediného vysvětlení, je manažerské selhání. Mechanicky přejímat a nezlepšovat hrůzné pracovní podmínky je manažerské selhání.

Je nepohodlné a nepříjemné někomu něco vysvětlovat, důležité je plnit včas úřední tabulky a výkazy, s nikým moc nekomunikovat, pouze vládnout pomocí dekretů a nařízení. Tato běžná praxe nezkušené manažerky byla a nejspíše stále je každodenním chlebem fungování Městských kulturních zařízení v Jeseníku. Technokratický přístup bez komunikace a snah pochopení je pravděpodobně žádaným aspektem vedení příspěvkových organizací obecně. Není to však způsob, jakým rozvíjet kulturní život obce. Malebné město v podhůří Jeseníků, zejména jeho kulturní potenciál, si zaslouží všestranný rozvoj, nikoliv jen údržbu. A to přeji nejen městu samotnému, ale zejména místním kulturymilovným obyvatelům.

Na úplný závěr si dovolím několik doporučení:

1. Město Jeseník a kulturní veřejnost by měla trvat na otevřené platformě diskuse o záležitostech kultury, a také na zřízení odboru kultury a/nebo kulturní komise.

2. Rada města Jeseníku by měla jasněji definovat, jaké má požadavky a očekávání od Městských kulturních zařízení, a také od kina. A měla by je jasně a transparentně deklarovat, aby nezůstalo jen u oprašovaných a nikdy nenaplněných předvolebních slibů.

3. Jesenickému kinu by výrazně prospělo oddělení od MKZ a fungování jako samostatné příspěvkové organizace.

V případě zájmu o diskusi či konzultace jsem připraven sdílet své zkušenosti.

Dne 30. 11. 2020

Pavel Bednařík
605 844 090

Šlapej a neptej se (Cyklostojany v Olomouci)

V říjnu byla na webových stránkách města zveřejněna informace o instalaci nových cyklostojanů v centru Olomouce. Tato skutečnost sama o sobě je dozajista chvályhodná. Parkování kol v centru města – na rozdíl od parkování aut – bylo a stále zůstává velmi problematické. V tiskové zprávě nicméně nebylo zmíněno několik důležitých informací. Co naopak veřejně zmíněno bylo je způsob, jakým se vytvářel plán osazování cyklostojanů. Na základě diplomové práce. Místo aby se rada města obrátila na uživatele, influencery v oblasti cyklodopravy, členy pracovní skupiny, vzala si jako výchozí materiál tehdy ještě neobhájenou diplomovou práci studenta UP.

Co v článku zmíněno nebylo, je skutečnost, že k současnému stavu nemalou měrou příspěli zástupci Zelených v pracovní skupině pro cyklodopravu, kteří na základě uživatelských zkušeností navrhli zhruba 20 míst, kam mají být stojany umístěny. Většina z návrhů byla použita a prezentována jako výsledek rozhodnutí rady. Jako zástupci zelených jsme samozřejmě za výsledek rádi. Stejně tak kvitujeme pozitivně, že byly konečně po několika omylech z minulosti osázeny stojany, které jsou bezpečné a neničí kola.

Přesto doufáme, že rada města bude v naplňování své politiky podpory bezmotorové dopravy důslednější. V Olomouci máme v současnosti řadu rozestavěných fragmentů cyklostezek, které jízdu na kole spíše komplikují, než aby je usnadňovaly. Město z rozpočtu poskytuje na jejich dostavbu minimum, čeká se (na rozdíl od parkovišť pro auta) na “vhodné dotační tituly.” Do výstavby cyklostojanů investuje město zhruba 200 tisíc ročně. Tedy asi 215x méně, než do Aquaparku.

Často jsou jako klíčový problém v podpoře cyklodopravy zmiňovány finance nebo majetkoprávní vztahy. Abychom k problému přístoupili pozitivně, popíšeme zde několik nízkonákladových řešení, které může rada nez problémů udělat. Bude-li politická vůle.

Zajistit u TSMO celoroční údržbu cyklostezek. Nemalá část populace využívá kolo celoročně k dopravě, nikolik jen k rekreaci.
Prezentovat novinky (cyklostojany) na akcích města a jejích příspěvkových organizací a akciových společností (např. Městský bál, Flora).
Motivovat zaměstnance magistrátu k účasti v kampani Do práce na kole.
Zaplatit jim účastnický poplatek v této kampani.
Nabízet v centru Semafor údržbu kol a poradenství zdarma.

Jsme přesvědčeni, že pro zdravější město a omezení každoročních smogových situací a překračování emisních limitů není potřeba udělat zas tak mnoho. Věříme, že v podpoře chodců a cyklistů najdeme s radou města vzácnou shodu a že se podaří do konce volebního období prosadit alespoň dílčí změny.

Holandský deník: den šestý a sedmý

Poslední destinací mých Holandských cest se stalo městečko Veenendaal, které je již dvacet dva let partnerským městem Olomouce. Na rozdíl od mých předchozích putování jsem měl ve Veenendaalu jako olomoucký zastupitel připraven bohatý a pestrý program, který měl několik priorit: cyklodoprava, kultura, recyklace odpadů a péče o městskou zeleň a rozvoj. Na základě těchto klíčových slov jsem se během dvou dnů setkal s více než desítkou lidí, kteří mají výše uvedené ve městě na starosti. Vše samozřejmě proloženo cykloprojížďkami – ve Veenendaalu (které bylo vyhlášeno „cyclingcity“ v roce 2000 a průběžně se umísťuje v holandském Top5) stejně jako v celém Holandsku je kolo nejběžnějším dopravním prostředkem.

Partnerství s Olomoucí je zajišťováno díky dobrovolnické práci spousty nadšenců z nadace partnerství Veenendaal – Olomouc, která se stará o veškerou komunikaci a výměnu informací včetně organizaci konkrétních výměnných programů a spolupráce. Poděkování za organizaci patří tedy zejména Josovi a Ali, kteří celý program vymysleli a domluvili a zajistili mi bydlení i vřelé příjetí. Partnerství má na rozdíl od jiných měst nebývalou pevnost a intenzitu a je založeno na dlouholetých osobních vztazích (ačkoliv jsem se musel nad jmény některých „friendly“ politiků lehce ošívat).

Po předchozí zkušenosti, kdy se při měření vzdálenosti Amsterdam – Utrecht google mapy a realita zásadně rozcházely (místo 27 km jsem najel podle ukazatelů 38 km), jsem se rozhodl pro transport vlakem. Program začal ve středu po poledni rychlým obědem v pýše místní novodobé architektury, Cultuurfabriek, což je vlastně knihovna, kavárna, infocentrum, galerie a muzeum pod jednou střechou. Velmi příjemná konverze industriálního prostoru překvapila jediným – brzkou zavírací dobou (17:00).

Zajímavou zkušeností, kterou pozvolna a neúplně kopíruje i Olomouc, je způsob, jakým se ve Veenendaalu starají o odpady. Komplexní systém ve čtyřech přilehlých městech (souměstí Veenendaal, Ede, Wageningen, Rhenen) má na starosti firma ACV groep, která se kromě samotného svozu a třídění stará o zimní úklid vozovek (cyklostezky uklízí jako první!), ale také o druhotné využití starých věcí. Mnohokrát opakovaný slogan o důrazu na recyklaci produktů a až následné recyklaci materiálu (pokud produkt nemá další užitek) je patrný v provozování bazarů Recycle s nábytkem, oblečením, koly, technikou či knihami a to rovnou ve třech z uvedených měst. Proč se v Olomouci vše vozí do sběrných dvorů, místo aby se funkční věci ještě opětovně zhodnotily a zajistily další zdroj příjmů Technických služeb, mi není vůbec jasné. Příklad si můžeme vzít v partnerském Veenendaalu.

Kromě uvedené firmy ACV jsem druhý den navštívil ještě firmu Road 2 Work, která společensky integruje dlouhodobě nezaměstnané a na svou činnost si vydělává recyklací elektronického odpadu (e-waste). Pračky, televizory, počítače, harddisky, tiskárny – to vše je po vytřídění výnosným artiklem, který navíc pomáhá společensky vyloučeným jedincům k návratu do práce. Integrační programy pomáhají také začlenit mimo jiné imigranty z různých zemí.

Bazar Recycle provozovaný odpadovou firmou

Recyklace e-odpadů, sociální i ekonomický projekt

Skvělý podnik Ups & Down(ies) – majitel a obsluha

Dlouholeté partnerství Veenendaal – Olomouc

Vrcholem návštěvy Veenendaalu mělo být setkání s politickými zástupci jednotlivých stran. Dle mých očekávání se jednalo sice o milé setkání, které však nesplnilo ani nemohlo splnit účel, pro který bylo iniciováno. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho témat, velmi krátký čas. Daleko důležitější pak pro mne bylo setkání s místním „cyklokoordinátorem“, který mě zasvětil do detailů budování infrastruktury a podpory cyklodopravy ve městě. Veenendaal pochopitelně navazuje na dlouholetou celostátní tradici, oproti jiným městům má ale obrovskou výhodu – jde o celkem malé, kompaktně a aritmeticky vystavěné město, kde není tolik složité vestavět do něj infrastrukturu pro bicykly. S jejím plánováním se navíc začalo již v 70. letech, je proto logické, že má před partnerskou Olomoucí značný náskok.

Kvalitní infrastruktura pro kola znamená konkrétně – jedno či obousměrné samostatné cyklostezky, logickou návaznost a maximální oddělení od vozovek, samostatné tunely a nadjezdy (pouze pro kola!), přehledné značení, dostatek stojanů a parkovacích míst (u nádraží i krytých a hlídaných). S těmito předpoklady je pochopitelné, že Veenendaal dosahuje z našeho pohledu neuvěřitelného podílu 45% cyklodopravy na celkovém objemu. Důležitou součástí je ale také podpora výzkumu a osvěty v cyklodopravě – na ty je zde ročně vynakládáno 65 000 eur (cca 1 760 000,- Kč). Cyklodoprava se samozřejmě i zde potýká s výraznými problémy. Mezi ty hlavní patří nehodovost, nedostatek parkovacích míst (na každého Holanďana připadají průměrně až 2 bicykly) a vysoká míra krádeží kol.

Nicméně i přesto může být Veenendaal dobrou inspirací, jak postupovat v podpoře cyklodopravy a jak postupně měnit mentalitu lidí, která je základem komplexnější změny ve vnímání udržitelné, zdravé a levné dopravy ve městě. Závěrečná příjemná cesta z Holandska opět díky carsharingu Blablacar už byla jen prostorem pro přemítání, jak otisknout zážitky a zkušenosti do hanácké reality. Doufejme, že k tomu bude prostor a příležitost. Podrobnosti hodlám představit na následujícím setkání pracovní skupiny pro cyklodopravu, prezentaci zavěsím na blog.

Ještě jednou patří velké poděkování Soni Horké z odboru cestovního ruchu, Josovi, Ali a dalším z nadace Olomouc – Veenendaal a za jedinečné vybavení na cesty, skvělého cestovního Bromptona, obal a praktickou brašnu na kolo i přes rameno firmě Cyklospeciality, nejlepšímu obchodu pro městskou cyklistiku v ČR.

Holandský deník: den čtvrtý a pátý

Po dvoudenní odmlce se vracím s holandským deníkem. Ověřil jsem si, že není snadné psát deník v plném významu toho slova a zároveň se soustředit na cestovatelské plány a exkurze do neznámých míst. Obzvláště, pokud nejedete v all inclusive režimu. Krátká verze příběhu: po deštivé muzejní neděli jsem se v pondělí rozloučil s Amsterdamem a vydal se (jak jsem později zjistil) na nejdelší cyklotúru směr Utrecht.

Počasí bylo na holandské podmínky luxusní: slunečno, pouze prudký vítr zboku. Místy jsem i při šlapání stál na místě, skoro celou cestu jel nakloněn 20 stupňů doprava. Celá cyklodalnice kolem kanálu byla téměř prázdná, o to výjimečněji jsem své dobrodružství prožíval. Hlavní radostí ve chvílích větrného zoufalství mi byl pocit, že jsem rychlejší, než projíždějící nákladní lodě.

Amsterdam jsem za sebou nechával s pocitem nenaplnění, je tam přece tolik věcí k vidění a prožití! S vědomím pečlivě plánované cesty jsem se s odjezdem smířil, a začal se těšit na Utrecht. Už při posledních kilometrech jsem cítil, že si s tímto univerzitním městem budeme rozumět. Nekonečně dlouhá Amsterdamstraatweg mě dovedla doprostřed města, které bylo plné studentů, pohybu, života (jak jsem očekával), v reálu snad ještě půvabnější, ale překvapivě rozestavěné, plné uzavírek a odboček.

Největším šokem bylo vestavěné nákupní centrum, do kterého doslova vystoupíte z vlaku, a které vás vyplivne o kilometr dál na hlavním náměstí. Nicméně zapadající slunce, uzounké kanály a vlidná, pomalá tekutost toho města mě přesvědčila, že jde o pocitový klimax výpravy. Rozměry Utrechtu jsou dostatečně malé, abyste jej uchopili ve své mentální a emocionální mapě, a dostatečně veliké, aby bylo co objevovat, pro co se nadchnout.

Koleje v Amsterdamu vystřídal studentský dům, kde na mě čekal vlastní pokojík a vstřícnost a skutečný zájem českého hostitele Toma, tč. designéra počítačových vzdělávacích her pro děti. Koncentrovanost Utrechtu byla patrná i při sledování cykloprodejen. Po cestě do centra jsem jich napočítal pět, později našel další 4, včetně několika s ojetymi bicykly. Po první prohlídce města jsem nabyl dojmu, že je zde stejný počet kol v ulicích, ovšem na 5x menší město, než je Amsterdam.

Útulné, kompaktní centrum s historickými dominantami hodně připomíná Olomouc. Jedinou výjimkou jsou kanály, které jsou zde vystavěny ve dvou úrovních, kde spodní vrstva plná skladů a kaváren žije zcela vlastním životem a působí tak ještě útulněji.

Druhý den jsem se vydal prozkoumat podrobněji historické centrum, místní univerzitu (kde studuje dobrých 40 000 studentů), zahrady, dvory, kavárny a… cykloobchody. V těch secondhandových najdete jak tuctová kola, tak hromady elegantních kousků holandských značek Gazelle, Sparta nebo německých Batavus. Nejčastěji však studenti a studentky vyhledávají zejména tzv. omafiets, jednoduchá kola bez převodů s labutím designem. A obchodníci to dobře vědí.

Největší radost jsem ale měl z nalezení megaobchodu Kok fietsen, který nabízí nepřeberné množství všech typů kol, včetně elegantních holandských, skládacích (Bromptonů, jak jinak) a také nekonečného množství doplňků (vozíků, bedýnek plastových, i dřevěných, dětských kol, brašen).

Konečně jsem si také mohl prohlédnout a projet pořádný bakfiets, nákladní kolo holandské výroby, které s 8 převody a stabilní konstrukcí i pohonem (s možností adaptace na elektro) je skvělým tankem silnic na lidský pohon a pomocníkem se stěhováním i přepravou až 4 dětí. Snad brzy i v Olomouci. Na závěr ještě několik postřehů z cyklostezek:

kola se na cyklostezkach docela dobře snášejí se skútry (v Amsterdamu je to povoleno, jinde údajně nikoliv, přesto tam lidi na skutrech po cyklostezkách vesele jezdí)
v Holandsku nikdo nepoužívá helmu (pokud ji náhodou nosíte, považují vás za Němce)
i přes neustálý a nekončící provoz na cyklostezkách si neustále připadáte bezpečně
skoro nikdo na cyklostezce neukazuje směr, platí zde přísná autoregulace provozu

Po nádherných, co do počasí nevyzpytatelných dvou dnech v Utrechtu jsem se vydal zbaběle vlakem (40 km v plískanicích mě rozhodně nelákalo) do poslední stanice, partnerského města Olomouce, průmyslového Veenendaalu. O nabitém programu, objevech a zážitcích v posledním blogu z holandských cest v pátek.

Holandský deník: den třetí

Neděle v Amsterdamu měla být zasvěcena prohlídkám muzeí. Přestože jsem navštívil muzeum moderního umění, většinu dne jsem strávil úniky před deštěm. Pokud trávíte čas v Holandsku a veškeré přesuny provádíte na kole, nezachrání vás před promoknutím na kost ani softshelová bunda, dvojité ponožky a jasný cíl. Ten se průběžně vzdaluje, bunda a boty vydrží, ale promoknuté kalhoty v chladném muzeu schly velmi pomalu. Aby toho nebylo málo, po krátké radosti z toho, že už odpoledne neprší, jsem zmoknul znovu po cestě domů. A ještě k tomu důkladně zabloudil. V duchu si opakuji novou mantru: kolikrát se ztratíš, tolikrát se znovu najdeš. Dnešní deník proto bude stručný. Třetí cestovní den nastává krize.

Stedelijk museum, kde naleznete průběžně expozice i aktuální a tématické výstavy, se nachází na „muzejním náměstí“ (Museumplein), kde se skví také slavné Rijksmuseum, hlavní koncertní sál Amsterdamu, vše na jednom místě. Zajímavý turistický koncept, který místní PR důsledně využívá. Nicméně taková koncentrace turistů byla v některých momentech až děsivá. Po skoro hodinové frontě jsem se vnořil do útrob, kde mě čekalo bludiště desítek místností s unikátní vystavnou Henri Mattisse, válečná historie muzea a „Oscara Schindlera“ moderního umění, Willema Sandberga, který v predtuše války zachránil většinu sbírek muzea ve speciálně postaveném bunkru. A taky pár kousků od Nam Jun Paika nebo Steva McQueena.

Kromě fascinující sbírky současného designu (v muzeu je vystaveno sotva 5%) způsobil největší šok umělecký koncept „performujících kustodů“. Jakmile afroamerická kustodka začne zpívat školeným falzetem „you know, this is propaganda“, máte dojem, že to je skvělá subverze systému. Zřejmě se chce nechat vyhodit z práce, říkáte si. Když ale její kolega začne zběsile breakovat se slovy „this is just a product“ a v další místnosti je jediným exponátem svíjející se epileptická dívka, pochopíte, že hranice umění jsou rozostřené víc, než jste tušili. Těším se, co předvedou naši kustodi v olomouckých muzeích.

Putování po zlomených, propadlých, vyklánějících a jinak zdeformovaných domech bylo už jen dozvukem krátké návštěvy Amsterdamu. Bloudění nakonec skončilo nalézáním a večer šetřím sil na zítřejší cestu na kole do Utrechtu.

Holandský deník: den druhý

Druhý den na cestách, konečně celý den na kole. Bohužel Amsterdam musel odhalit svou pravou tvář, celý den se proháním různými deštíky, plískanicemi, přeháňkami a větrem, putování mezi cyklostezkami, kanály a krachty se tak střídavě mění v úprky za trochou tepla a kávy nebo čaje. Neštěstí je zde nepřeberné množství podniků, ať už za nimi vyrazíte cíleně, nebo je objevíte náhodou.

Během tří hodin jsem zvládl obrazit dva nejdůležitější trhy, Albert Cuypmarkt a Waterlooplain Markt. K mému překvapení byly oba trhy zaplaveny laciným asijským a arabským zbožím, nicméně i to zde má (většinou) nějakou úroveň a styl. Mezi obchodními dravci se skrývalo několik zapomenutých pravých vetešníků, od jednoho jsem si koupil několik skvělých vinylů za cenu, za kterou si u jiných pořídíte sotva jednu desku.

Pokračovat ve čtení „Holandský deník: den druhý“

Holandský deník: den první

Rozhodl jsem se po mnoha letech odhodlávání vypravit se do vysnívaného Holandska. Tedy přesněji řečeno Nizozemí. Ale sami Holanďané/Nizozemci si to pletou, tak tedy: Holandska. Přestože bylo jedním z cílů prozkoumat v detailu místní cyklokulturu, první dva dny byly ve znamení motorizovaného přesunu. Dodávkou do Maastrichtu, kde jsem pár příjemných hodin strávil v historickém centru a výborné kavárně Cafe Forum, a carsharingovou cestou přes oblíbený Blablacar.com do Amsterdamu.

Kromě nezbytné výbavy na cestu jsem si vzal svého dvoukolého speditéra, cestovní kamarádku, Rosničku, skládačku Brompton s výbavou od Cyklospecialit. Opojný pocit, kdy objevujete neznámá místa, krajiny a kultury v sedle, bude nedílnou součástí této expedice. V Amsterdamu jsem nakonec zakotvil na superluxusnich kolejích u vývojáře 3D tiskáren Josuy, který se mě ujal díky last minute výzvě na Couchsurfingu. CS je sice součástí low budget řešení cesty, je ale součástí cestovatelské svobody a mimo jiné umožňuje poznat lidi, které byste v hotelu a klimatizovaném autě těžko poznali.

Jaké jsou tedy první dojmy z úvodních kilometrů v sedle a v Holandsku? Na kole tady skutečně jezdí skoro každý. Alespoň přeplněné cyklosilnice (stezkou se jejich koridory dají nazvat jen stěží) ten dojem vytváří. Automobilisté jsou extrémně ohleduplní, až obezřetní, a lidé na kolech mají neuvěřitelný respekt. Davový fenomén je nečekaně silný. V Maastrichtu mají cyklostezky vyhrazeny i pro skútry, se kterými žijí kola v nečekané symbioze.

Nápad vzít si skladacího Bromptona byl skvělý v mnoha ohledech:

můžete se svézt spolujizdou a neřešit co s kolem
odpadají starosti v seznamování se specifiky místní MHD
za transport skoro nic neutratíte
kolo máte vždy ssebou a zloději nemají šanci
jste nezávislí ať už se vydáte kamkoliv a rozhodnete pro cokoliv

Závěrečný postřeh pro první den: helmu jsem si bral zbytečně. Člověk s helmou tady působí jako z jiné planety. Bezpečí na kole a možná rizika zde mají jiné parametry. Zítra první den v Amsterdamu a druhý report.

FIlmová výchova ve Velké Británii

Prezentace na Letní filmové škole v Uherském Hradišti (31.7.2014) o filmové výchově a institucích ve Velké Británii.

Nowe Horyzonty počtrnácté (rozhovor s Romanem Gutkem)

Ve čtvrtek 24. července začíná již čtrnáctý ročník největšího polského filmového festivalu T-mobile Nowe Horyzonty, který už si své renomé získal na mapě světových festivalů i u filmařů, odborníků a diváků v Polsku. Informace o něm však stále míjejí česká média a filmové publicisty, kteří jsou většinou tak vyčerpaní ze zážitků z festivalu v Karlových Varech, že ani nadregionální událost, která se koná kousek na sever za našimi hranicemi, k nim nedolehne. Další nevýhodou je časové překrývání s dalším naším letním svátkem filmu, Letní filmovou školou v Uherském Hradišti.

Je to škoda. T-mobile Nowe Horyzonty má totiž několik unikátů. Zaprvé. Koná se v krásné historické metropoli Wroclaw a je soustředěn (od roku 2013) do jednoho velkého „artového“ multiplexu, které je centrem festivalu i místem většiny projekcí. Zadruhé. Je to jedno z mála míst, kde můžete na ulici bez hvězdného ruchu potkat zajímavé hosty, třeba Leose Caraxe. A zatřetí. Za festivalem stojí neutuchající vize a úsilí jeho zapáleného zakladatele a dnes emeritního ředitele Romana Gutka.

Úryvek, jehož část zde uvádím jako pozvánku do Wroclawi (letos se uskuteční od 24. července do 3. srpna), je součástí většího rozhovoru, který vyšel v tématickém „polském“ čísle časopisu Kinečko v červnu 2014.

Tanec s vlky mi umožnil distribuovat artové filmy (rozhovor S Romanem Gutkem, červenec 2013)

Co stojí za myšlenkou zahájit tradici festivalu v Těšíně (kde festival probíhal do roku 2005)?

Naším úmyslem bylo pozvat lidi na „dovolenou s filmem“. Neměli jsme v plánu dělat festival pro mimoběžné diváky ve větším městě, kteří jdou náhodou kolem a zamíří spontánně do kina. Chtěli jsme je donutit, aby vyrazili desítky či stovky kilometrů, až na konec světa, čistě za filmovými zážitky. Měli jsme v úmyslu je vytrhnout z pracovních či studijních povinností, aby se pár dnů věnovali filmům, dívali se na ně a soustředěně o nich diskutovali. A toho nelze dosáhnout ve větším městě. Proto Těšín.

Na první ročník přijelo skoro tři tisíce lidí, promítali jsme filmy Martina Šulíka a producenta Rudolfa Biermanna. Tehdy byla ještě hranice uzavřená, promítalo se na obou stranách hranice a setkání mělo díky tomu lehký nádech spiknutí. Promítalo se na čtyřech místech, ale podnikatelé v Těšíně na to nebyli připravení – bylo tam zoufale málo hotelů, restaurace zavíraly v osm večer a provozní nevěřili, že tam přijedou stovky lidí.

Jak došlo k přesunu do Wroclawi?

Přihodilo se to v roce 2005. Pamatuji si, že jsem byl tehdy v Benátkách na festivalu a volal mi starosta Wroclawi, že by se se mnou rád setkal a promluvil si o festivalu, který by ve městě chtěl uspořádat. Už jsme pár let přemýšleli, kam festival posunout, protože Těšín kapacitně nedostačoval. V pravou chvíli přišlo setkání se starostou Wroclawi, který měl zájem tady vybudovat festivalovou tradici. Po patnácti minutách bylo vše dohodnuto. Diváci si sice chvíli stěžovali, ale nakonec v roce 2006 na festival přijeli i do Wroclawi.

Financování festivalu je vždy náročné, jak to bylo v případě Nových Horyzontů?

Festival byl organizován i financován společností Gutek Film. Bylo to logické propojení, protože festival je nejlepším způsobem jak informovat a vzdělávat veřejnost. Diváci festivalu pak rozšiřují povědomí o filmech promítaných v kinech. Investovali jsme do organizace obrovské finanční prostředky, ale rozhodně toho nelituji. Později už to nebylo zvládnutelné, založili jsme proto Stowarzyszenie Nowe Horyzonty, které jej pořádá dnes.

Na počátku jsme byli skutečně nezávislí, festival byl dva roky financován z výnosů z distribuce. Až pro třetí ročník jsme domluvili generální partnerství s telefonním operátorem ERA (dnes T-mobile), podle kterého byl festival přejmenován. Ten přechod do Wroclawi ale nebyl jednoduchý – měli jsme sice v posledním roce v Těšíně 96 000 diváků, ale finančně jsme přesto byli stále v nejistotě, museli jsme si dokonce se ženou vzít půjčku v bance.

Na festivalu je zajímavé, jak vynalézavě a integrálně se společnost T-mobile ke sponzoringu staví. Jejich partnerství se netýká pouze finanční podpory, je možné vidět různé zásahy do organismu festivalu, což je praxe v Čechách téměř nevídaná…

Ano, jejich postavení je speciální (pokrývají více než třetinu rozpočtu), což se projevuje například tím, že zbudují a zafinancují odpočinkové pláže na hlavním náměstí nebo že se rozhodli sponzorovat limitovanou distribuci náročných filmů a aktivity v oblasti filmové výchovy. Dělají si výzkumy, jsou vynalézaví, i když je to stále byznys. Díky tomu také dostali ceny ministerstva kultury za podporu kulturních aktivit.

Jaké jsou plány a vyhlídky Romana Gutka a festivalu? Jaké mety vás čekají?

Naším cílem je rozvíjet filmovou kulturu ve Wroclawi a podařilo se nám vytvořit a prosadit projekt kina Helios v rámci Woclawi, města kultury 2016. Převzali jsme jej v roce 2012 a vytvořili z něj jediný artový multiplex v Evropě s celoročním programem. Já jsem garantem města kultury v oblasti filmu a vnímám to jako velkou výzvu pro mě i pro festival. V roce 2016 by zde měly být předávány Evropské filmové ceny, navíc se město zavázalo navýšit podporu z 8% na 12% na kulturu. V tuto chvíli město pokrývá 25% provozních nákladů kina, i proto, že realizujeme filmově vzdělávací aktivity pro více než 60 000 dětí.

Lokální dějiny a sebeurčování komunity

18. 6. 2014, London Rediscovered, Arthouse Cinema, Crouch End (Herringey)

Každé město, každá lokalita, městská část nebo čtvrť generuje své vlastní, lokální dějiny. Dějiny místa, lidí, vzájemných vztahů a událostí. Většina těchto lokálních bodů paměti zůstává nezaznamenána, některé z nich se však stanou součástí audiovizuální sítě, paměti zaznamenané kamerou, fotoaparátem, diktafonem (v dnešní době stále častěji multifunkčním chytrým telefonem).

Ve středu 18. června 2014 v podmanivém (na Londýn nečekaně slunečném) podvečeru jsem byl pozván na projekci nazvanou London Rediscovered (Znovuobjevený Londýn). Jeden z večerů zasvěcený odhalování lokálních dějin skrze příběhy a fragmenty zaznamenané filmovými a televizními kamerami proběhl v nově otevřeném kině Arthouse v místní části severního Londýna Crouch End (distrikt Herringey).

Jak jsem byl informován profesorem Ianem Christie, který se na programu večera podílel, odhalování lokálních historií je nejen významnou součástí akademického výzkumu (demografie, sociologie, film studies), ale také čím dál populárnější součástí aktivit ve veřejném prostoru. Projekce filmů natočených mezi 30. až 90. lety 20. století proběhla už popáté a vznikla původně na základě experimentálního večera, který si nečinil nároky na to státi se tradicí.

Vyprodaná projekce v místním kině byla signálem a důkazem několika potěšujících nových skutečností, které lze v Londýně zaznamenat.

Projekce se konala v nově otevřeném kině Arthouse (kdy se naposledy v ČR otevíralo zbrusu nové kino aniž by šlo o multiplex?), které disponuje příjemným prostředím, je sympaticky komorní (cca 100 míst) a nabízí skutečně vybraný program. Projekce historických amatérských fragmentů oslovila nebývale pestré publikum a hlavně – bylo plné kino!

Mladí hipsteři, rodiče a prarodiče s dětmi, páry středního věku i místní kronikáři, badatelé a podivíni, ti všichni vytvořili komunitní potenciál místa, které jakoby se už dávno podrobilo anonymitě velkoměstské aglomerace. Přitom – jak ukázaly některé z fragmentů – ještě před 100 lety byl Herringey vesnicí, kde bydleli nuzní nádeníci směřující za prací do centrálního Londýna.

Reakce publika by stály za sociologický průzkum – avšak i při čistě intuitivním pozorování bylo patrné, jak vzrušující podívanou v době okoralého a spotřebního diváctví může tato „show“ být. Rodiče šeptali dětem do ucha a nataženými prsty ukazovali, kde stála jaká budova a co právě kamera zabírá. Starší ročníky poznávaly jednotlivé mluvčí, starosty, autority učitelské a kulturní, všichni trnuli hrůzou při nepoužitých záběrech televizních kamer z požáru nedalekého skladu nebo se tetelili při záběrech tetiček, které si odnášejí na lavičku svůj English tea.

Vnímání publika jakoby se vracelo do enthusiastické polohy diváků raného kinematografu, kdy vzrušení nad blízkostí vyjevovaných oživlých scén naprosto předčí monumentální vývoj kinematografického aparátu a filmového průmyslu. Autentické reakce na syrový, profesionálně nezpracovaný materiál jakoby kopírovaly zjitření, potěšení, vzrušení, radost a okouzlení před sto lety.

Byl jsem poprvé účasten toho, jak lokální historie a amatérská kinematografie nezpracovaná podle vyprávěcích a divácky oblíbených kánonů může kypřit půdu rozvoje lokální komunity. A také doufám, že se akademický výzkum, i jeho reálné výstupy v podobě skutečných kinematografických představení rozšíří výrazněji také v Čechách a na Moravě.

Mají v sobě obrovský potenciál a hlavně ukazují třetí cestu jak vedle klasických i artových filmů a tzv. alternativního obsahu (opery, divadelní záznamy, koncerty) přilákat diváky zpět do skomírajících kin. Co totiž vytváří stálou a neměnnou přidanou hodnotu těchto představení, je výrazné a jasné sebeurčení členů místních komunit, kteří tíhnou k blízkosti skrze propojení místem, lidmi, událostmi.