Průvodce filmem a audiovizí s prostým názvem Filmouka spatřil světlo světa v prosinci 2023. Není to zdaleka jen mou zásluhou, ačkoliv jsem stál u zrodu myšlenky a zajistil pro tento projekt odborníky, ilustrátora a finance. Filmouka a její finální podoba je výsledkem práce zejména dvou skvělých lidí, Lucie Hlavicové, předsedkyně Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu a Petra Pláteníka, šéfeditora knihy, ale také autora metodiky pro učitele.
Filmouku vydalo společně s Asociací Vydavatelské Univerzity Palackého a bez přispění Aleše Prstka a celého týmu by vydání nebylo možné a reálné.
Přiznám se, že jsem byl dojat, když jsem viděl výsledek. Podepsala se na něm spousta lidí, mezi které patří i výtvarník a hudebník Jaromír Švejdík. Ten je také autorem ilustrací, které tvoří předěly jednotlivých kapitol knihy. A tři z nich jsou také „zvěčněny“ na giclée tiscích formátu 50 x 70 cm, které Filmouku doprovázejí.
Mimochodem: tisk, který vidíte na obrázku je také svého druhu učební pomůckou. Ta může ve tříde ilustrovat pokusy se záznamem pohybu na fotografii, které v 60. letech 19. století zkoušel britský fotograf a vynálezce Eadweard Muybridge.
Celá idea totiž zdaleka není u konce. Připravujeme další ukázky z filmů, které mohou učitelé i žáci využít, chystáme rovněž pokračování pro střední školy. Při objednávce grafického tisku navíc jako bonus dostanete samotnou knihu. A to se vyplatí, ne?
Autorské tisky Jaromíra 99 si můžete objednat v tomto formuláři a podpořit tak další rozvoj Filmouky.
V úterý 24. října se opět (již po dvaadvacáté, pokud mě paměť neklame) vydávám na několikadenní pouť do dopravně nedostupných končin české Vysočiny, do Jihlavy.
Po sedmadvacáté začíná jihlavský festival dokumentárních filmů, letos pestřejší a našlapanější než jindy. Setkání s významnými světovými tvůrci, jako je Béla Tarr, Agnieszka Holland, Naomi Kawase, ale i s českými dokumentaristkami a dokumentaristy (ale nejen s těmi, zkrátka se zajímavými osobnostmi) nabízí nepřeberné množství nových zážitků.
Vedle toho jsou zde samozřejmě zšeřelé kinosály s desítkami podněcujících, burcujících, ale i uklidňujících a hypnotických filmů. Kde se můžeme potkat? Například na projekci oficiálního filmu o tokijské olympiádě od Naomi Kawase, vizuálně úchvatné Mocné Afrin, příběhu bangladéšské dívky, která přežívá v záplavové krajině delty Brahmaputry nebo na filmu Jiříkovo vidění, autoportrétu Marty Kovářové a jejího otce Jiřího Svobody v boji za klimatickou spravedlnost.
Nabídka programu je opět naprosto monumentální a nabízí možnost se ztratit a znovu nalézt ve světě pohyblivých obrazů, myšlenek, pocitů, hodnot, nadějí i zoufalství.
Jezdím na kole po Olomouci každý den. Parky, rušné ulice, silnice, legální i nelegální cyklostezky a “zkratky”, kostky menší i větší, jak to děravá a nenavazující infrastruktura dovoluje. Snažím se jezdit bezpečně, snažím se využívání tohoto způsobu dopravy po městě (nikoliv sportovním vyžití) přesvědčit své okolí již více než patnáct let.
V roce 2013 jsme zakládali komunitní cyklodílnu Bajkazyl Olomouc, ve stejném roce jsme uspořádali první ročník výzvy Do práce na kole. Kritizovali jsme laxní přístup města tehdy a doufali, že se situace změní, až nazraje čas. Za těch bezmála deset let se změnilo jen málo. Naopak přibylo aut, přibylo parkovišť a rozběhla se nesmělá debata na téma udržitelné mobility. Výsledkem masivních průzkumů je jediný smutný fakt – podíl cyklodopravy v Olomouci se za pět let snížil z 6 na 5%.
Když se se zájmem začtu do domácího úkolu současné staro-nové koalice ANO-ODS-KDU-spOLečně nazvané #menimeolomouc, jsem rozzuřen doběla. Na straně 9 se můžeme začíst do rozhovoru s cyklokoordinátorem města Stanislavem Losertem. Všechna čest jeho důsledné drobné práci na cykloopatřeních. Ale neměl by na tomtéž místě být rozhovor s politikem, místo úředníka? Neměl by zástupce současné koalice (někteří jsou ve vedení města více než 8 let) vysvětlovat, proč se za 11 let podařilo “realizovat jen 34 km nejrůznějších cykloopatření”? Neměla by zde zaznít vize, jestli z města chceme nebo nechceme udělat Amsterdam 70. let nebo Amsterdam současnosti?
Vítám pochopitelně jakékoliv zlepšení, jakýkoliv drobný krok, který pomůže prostupnosti městem na kole. Jsem rád, že se podařilo konečně zprovoznit podjezd pod Hodolanskou ulicí směrem na Velkou Bystřici. Jsem rád, že se Na vozovce podařilo za velké nevole místních odstranit parkoviště a namalovat cyklopruh. Ale to je žalostně málo!
Pokud nepřichází vize od současné vládní koalice, pojďme ji představit ve stručnosti zde. Jak by tedy mohla vypadat Olomouc v roce 2030, pokud někdo bude brát udržitelnou mobilitu a cyklodopravu vážně?
odbor dopravy – odbor dopravy se promění v odbor udržitelné mobility s jasnými prioritami proměny města na město “krátkých vzdáleností”
investice – investuje se 20x víc peněz do cyklostezek a cyklopruhů, omezí se zbytečné piktogramy, dobudují se přednostně všechny chybějící části cyklistické infrastruktury
průjezd parky – městské parky nabízejí jednoduchý, bezpečný a rychlý průjezd, rozšíří se možnost vjezdu cyklistů (smíšené užití) na Rudolfovu alej a další místa, všichni uživatelé parku se vzájemně chovají ohleduplně, protože nechtějí mít z Olomouce jedno velké parkoviště.
P+R – park-and-ride odstavná parkoviště pro všechny přijíždějící autem do města jsou na všech výpadovkách města vybaveny sdílenými koly.
osvěta a příklady – zástupci města (politici, Centrum semafor, odbor dopravy) pořádají pravidelné osvětové programy na veřejnosti, vysvětlují nejen jak jezdit, ale i proč je to výhodné. Nabízejí jednoduchý servis zdarma.
školy – všechny školy zřizované městem nabízí rozsáhlé parkovací stání pro žáky a studenty, kteří jezdí do školy na kole. Parkování kol je bezpečné a zastřešené, školy se pravidelně věnují osvětě o výhodnosti cyklodopravy, nejen pro žáky, ale i pro rodiče.
parkovací dům u nádraží – město společně se Správou železnic vybuduje velkokapacitní parkovací dům pro bezpečné parkování u Hlavního nádraží
Zdá se Vám to málo? A co třeba mimoúrovňová lávka pro pěší a kola ze Smetanových do Bezručových sadů jako součást nějaké zajímavé architektonické vize v prostoru městské Tržnice. Nebo cyklodálnice spojující Náměstí hrdinů, Třídu svobody, Kosmonautů a Hlavní nádraží?
Smělé? Ano. Nemožné? Nikoliv. Záleží na prioritách.
Proto prosím volte ty, kteří to s cyklodopravou, bezpečným a bezmotorovým pohybem po městě myslí skutečně vážně. STAN a Zelené. Děkujeme!
V rámci spolupráce s Národním pedagogickým materiálem jsem vytvořil samostatný metodický materiál, který je určen pedagogické práci s dvěmi pásmy českých klasických animovaných filmů. Jde o filmy ze 40.–60. let z autorské dílny Hermíny Týrlové, Jiřího Brdečky, Břetislava Pojara nebo Jiřího Trnky.
Filmy jsou všechny zdarma dostupné na youtube kanálu Národního filmového archivu Česká filmová klasika, případně je možné objednat jako kolekce přímo v NFA. Výhodou uvedených filmů je, že jsou bez dialogů a hodí se tedy pro práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem (konečně jsem zjistil, co znamená zkratka OMJ!), tedy i pro Ukrajinské děti v českých třídách.
Věřím, že filmy mohou přinést hodně radosti a inspirace. Přeji úspěšný návrat do škol a více filmů všem žákům školou povinným.
dovolte mi, abych se jako zástupce veřejnosti vyjádřil k předkládanému bodu. Akční plán PUMMO, neboli Plánu udržitelné mobility pro rok 2023 je sice „jen” běžný dokument, každoročně schvalovaný zastupitelstvem. Zároveň nám ale jasně ukazuje, jak se v Olomouci přistupuje k veřejnému prostoru a podpoře udržitelné mobility.
Vystupuji zde jako člen spolku Za krásnou Olomouc (dopis k udržitelné mobilitě v Olomouci směřovaný minulé radě čtěte zde), který již druhým rokem pořádá v Olomouci výzvu Do práce na kole (výzvu jsem inicioval v Olomouci v roce 2013). Výzvu podporující aktivní občany, kteří se pohybují po městě pěšky, na kole, koloběžce, zkrátka bezmotorově. A záleží jim na tom, jak město vypadá.
Drobná pozitiva
Plán udržitelné městské mobility je dokument, který má pomáhat vyrovnávat nespravedlivé rozdělení pozornosti a investic do způsobů dopravy po Olomouci. Má podpořit městskou hromadnou dopravu, individuální bezmotorovou dopravu a přispět k tomu, aby město Olomouc nebylo jen skladištěm aut a místem ranních a odpoledních dopravních zácp.
Je nutno pochválit vedení města, že hodlá v roce 2023 podpořit udržitelné formy mobility, zejména cyklodopravu, rekordní částkou za poslední roky. Rád bych touto cestou také podpořil radní i zastupitele v dalších krocích. Jen nám bohužel není jasné čarování s čísly, kdy podpora veřejné dopravy meziročně lítá od 414 mil. 13 mil. (viz. tabulka akčního plánu). Budeme proto rádi, pokud součástí změn bude srozumitelnější a jasnější komunikace vedení města směrem k občanům.
Nyní opět trochu optimističtěji: jsem rád, že Vám mohu sdělit, že Olomouc získala druhé místo v soutěži Cykloskokan roku, které uděluje hlavní pořadatel Do práce na kole, spolek Auto-mat, na základě hlasování účastníků výzvy. Sami olomoučtí účastníci výzvy tedy hodnotili pozitivně potenciál, který město má. Na základě tohoto úspěchu mohou jet 2 zástupci města na konci dubna na zkušenou do Mnichova (pan primátor i náměstek Pejpek již dostali mailem potřebné informace).
Z šesti na pět procent?
Je také skvělé, že rada přispívá a podporuje zaměstnance magistrátu města Olomouce v účasti v soutěži Do práce na kole formou úhrady startovného. Město také buduje stojany, staví další části cyklostezek, maluje cyklopruhy, školí děti i dospělé v centru Semafor. Dalo by se říci, že město Olomouc je udržitelným formám dopravy a cyklodopravě zaslíbené. Proč tedy ale poklesl podíl cyklodopravy na celkovém objemu dopravy v posledním měření ze 6 na 5%? Proč se nám nedaří naplnit stoupající podíl lidí na kole jako je tomu v Pardubicích, Plzni, ale i v Prostějově, Uničově nebo Litovli?
Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Přesto by bylo možné některé kroky začít prosazovat již dnes. O jakých krocích konkrétně mluvím? Tak například výraznější podpora nebo přímo pořádání výzvy Do práce na kole samotným městem. Nebyl by to dostatečně symbolický signál, že to rada města myslí s udržitelnými způsoby pohybu vážně? Nebo propojení páteřních cyklostezek ve městě a jejich průběžná údržba. A co třeba zastřešené parkoviště na uzlových místech ve městě, jako je vlakové nádraží, tržnice nebo nemocnice?
Co chceme?
Možností, jak dát jasně najevo, že městu záleží na těch nejslabších účastnících silničního provozu a pohybu po městě (dětí, seniorů, maminek s dětmi) je více. Jedním z nich je ale jasná preference lidí, nikoliv aut. Výzva Do práce na kole není jen o soutěžení týmů a výhrách. Není ani jen o kolech a cyklodopravě. Je to prostor k diskusím o změnách, které je možné v naší metropoli udělat pro zvýšení kvality života. Je to prostor, která nabízíme vám, zastupitelům, a vám, členům rady k tomu, abyste jasně deklarovali zda a nakolik vám záleží na udržitelných formách dopravy, které nezatěžují rozpočet města ani zdraví jeho obyvatel.
Připojíte se? Pevně doufáme a věříme, že ano. Budeme rádi, pokud o výzvě Do práce na kole bude město informovat všemi dostupnými kanály i osobně. Stejně tak věříme, že se někteří z Vás zapojí osobně. Registrace je otevřena. Jaro je za rohem, okysličení mozku je zdravé.
A co se týká splácení dluhu veřejnosti v souvislosti s udržitelnou mobilitou, prosíme v tuto chvíli o dva malé krůčky. Žádáme touto cestou radu/příslušného náměstka o:
dodání přehledu, kolik bylo utraceno z Fondu mobility na podporu udržitelné mobility (opatření a investice v oblasti hromadné, pěší a cyklodopravy)
zpracování a zveřejnění srozumitelného, uživatelsky vstřícného akčního plánu PUMMO na rok 2023 tak, aby tomu rozuměli i běžní občané.
Na tento dílčí krok pak můžeme navázat dalšími kroky. Tím může být třeba cyklokoordinátor na plný úvazek, jako je tomu v jiných vyspělých městech.
Děkuji.
P.S. Mezititulky vloženy pro publikovaný text na webu.
V pondělí 8. 3. 2021 jsem na zasedání zastupitelstva představil otevřený dopis dvou desítek zástupců odborné veřejnosti směřující k narušení stagnace v oblasti udržitelné mobility. Jsme znepokojeni aktuální nečinností a nezájmem města proměnit způsoby pohybu obyvatel města, stejně jako veřejného prostoru a kvality života.
Znění veřejného vystoupení na zastupitelstvu dne 8. 3. 2021
Vážený pane primátore, vážení členové rady, ctění zastupitelé,
Oslovuji Vás jako občan tohoto města, ale také jako zástupce iniciativy za podporu udržitelné mobility v Olomouci. Obracím se však na vás také jako člověk, který je podobně jako ostatní signatáři otevřeného dopisu, zneklidněn nedostatečnou podporou udržitelné mobility, která zasahuje i do kvality života a veřejného prostoru v našem krásném městě.
Více než dvě desítky osobností, architektů, urbanistů, dopravních inženýrů, expertů na cyklodopravu a udržitelnou mobilitu, zastupitelů a povětšinou také aktivních chodců a cyklistů, se na Vás mým prostřednictvím obracejí s výzvou. S výzvou, aby město konečně začalo intenzivně hledat a naplňovat příležitosti, jak posílit udržitelnost dalšího rozvoje Olomouce, zejména s ohledem na udržitelné způsoby dopravy.
Jedna z kapitol dvouleté bilance práce rady, která byla před nedávnem publikována, se jmenuje Udržitelná mobilita. Město Olomouc si rovněž před čtyřmi lety nechalo zpracovat Plán udržitelné městské mobility (PUMMO), který by měl být vyčerpávajícím manuálem udržitelného rozvoje. Nyní je v přípravě jeho aktualizace. Použití marketingových zkratek však ještě neznamená, že je udržitelná mobilita skutečnou prioritou.
Podíváme-li se do schvalovaného Akčního plánu rozvoje města na rok 2021, který dnes hodláte schvalovat, nalezneme sice položku aktualizace PUMMO ve výši 2 mil. Kč, a další částky v řádu statisíců na projekty typu zpracování Parkovací politiky nebo Spokojená Olomouc. Na cyklodopravu má v součtu směřovat 44,2 mil. Kč.
Předpoklady a výchozí podmínky změn jsou tedy jasné. Změna samotná se však neodehraje na papíře nebo v soupisu investičních akcí. Změna se musí odehrát v proměně myšlení lidí, politiků zvolených do vedení města, úředníků zodpovědných za realizaci politických rozhodnutí, ale také většiny obyvatel města. A v tomto ohledu město žalostně zaostává.
Veškerá podpora cyklodopravy se odehrává na úrovni výstavby (stovek metrů) cyklostezek bez vnitřní provázanosti a priorit založených na potřebách uživatelů, případně ve výstavbě nových stojanů na kola, které bohužel momentálně okupují převážně sdílená kola a koloběžky. Komunikace směrem k veřejnosti je kromě PR výstupů nulová, zapojení odborné i laické veřejnosti do plánování a rozvoje města směrem k udržitelnosti je mizivé.
Poslední rok, kdy veřejnou správu, stejně jako každodenní život občanů zasáhla pandemie koronaviru, mohl být rokem, kdy se doženou resty, kdy se soustředíme na skutečně udržitelný rozvoj města. Dle statistik a doporučení významných organizací (např. WHO) je cyklodoprava nejbezpečnějším a nejzdravějším způsobem pohybu. Na místě je tedy otázka: co udělalo město za tento rok k její podpoře? Co udělalo k omezení expandující motorové dopravy a bezpečnosti na silnicích? Jaká smělá řešení představilo? Obávám se, že odpovědi jsou nám známé.
Z dvouleté bilance se mimo jiné dozvíme dle mého skandální informaci, že „dohlížíte na výstavbu dostatečného počtu parkovacích míst u nových bytových domů“. Neměla by rada a magistrát spíše dohlížet na to, aby si obyvatelé města místo všudypřítomných aut zvykli využívat jiné způsoby dopravy?
Jistě se shodneme na tom, že veřejný prostor nemá být odkladištěm soukromého majetku. S ohledem na studiemi podložený fakt, že automobil 95% svého času stojí, slouží Olomouc jako odkladiště zhruba 24 tisícům automobilů každý den. A to, jak jistě uznáte, nemá s udržitelností nic společného.
A právě bezútěšnost této situace, zoufalost stagnace a chybějící vize města v oblasti udržitelné mobility nás přivedla k formulování výzvy a nabídky spolupráce. Spolupráce, která je založená na nejnovějších výzkumech a zkušenostech tří desítek odborníků na městské plánování, udržitelnou mobilitu a cyklodopravu. Ale také zkušenostech lidí „z terénu“, občanů, kteří každý den po městě chodí pěšky nebo jezdí na kolech. Spolupráce, která přináší konkrétní návrhy a kroky, které mohou vést k naplnění potenciálu města Olomouce jako města krátkých vzdáleností. Olomouce, jako místa vhodného pro chůzi a dopravu na kole, jako místa s vysokou úrovní kvality života.
Naše výzva směřuje k několika konkrétním krokům:
Pověření koordinátora pro udržitelnou mobilitu na plný úvazek
Zpracování pořádného komunikačního plánu
Vytvoření pracovní skupiny k UM složené z odborníků i laické veřejnosti
Zřízení nového dotačního programu pro projektu UM
Iniciování veřejné debaty (např. v rámci Do práce na kole)
Pojďme jako občané tohoto města mít smělé ambice. Pojďme zkusit alespoň nasměřovat Olomouc ke kvalitě života a pohybu, které nabízí Vídeň, Kodaň, Utrecht, Münster, Aarhus nebo Mnichov.
Přeji Vám odvahu mít a naplňovat smělé vize pro rozvoj našeho města,
Několik osobních poznámek k situaci kultury ve městě Jeseníku
Kauza kino
1. října 2020 uběhl rok, kdy jsem oficiálně nastoupil jako vedoucí Kina Pohoda v Jeseníku. Téhož dne jsem také jako vedoucí kina oficiálně skončil. Intenzivní jesenická mise byla ukončena dříve, konkrétně 20. srpna letošního roku. Toho dne mi Bc. Petra Fusová, ředitelka Městských kulturních zařízení Jeseník (dále jen MKZ), pod které kina spadá, bez jakéhokoliv vysvětlení a objasnění oznámila, že mi neprodlouží pracovní smlouvu. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Tuto informaci však doplnila o další, mnohem závažnější – že ruší „dočasně neobsadí“) pozici vedoucího kina. Úsporná opatření.
Celá situace byla projednávána na radě města Jeseníku, kam jej předložila kulturní organizátorka a zastupitelka Martina Seidlerová. Ta společně s podnikatelem a zastupitelem Rodanem Hojgrem sepsala radě otevřený dopis, kde žádá objasnění mnoha sporných otázek, které toto rozhodnutí vyvolalo. Rada ve svém zápisu ze dne 7. září pouze konstatovala, že „bere na vědomí situaci v Kině Pohoda“. Na otevřený dopis, který podepsano 41 osobností jesenického kulturního života i na mé e-mailové i osobní dotazy a prosby o vysvětlení celé situace, zareagovala rada (starostka Zdeňka Blišťanová, místostarosta Tomáš Vlazlo) pouze alibistickým vysvětlením, že do „personálních otázek příspěvkových organizací nezasahují.“
Sám jsem na situaci reagoval zpracováním materiálů, které dokazují několik skutečností. Mimo jiné zvýšení návštěvnosti a tržeb po mém nástupu a zásadní zpestření a rozšíření programu. Vedle těchto přehledů jsem také navrhl několik kroků, které by zmírnily toto rozhodnutí nebo vyřešily situaci ku prospěchu všech zúčastněných (prodloužení smlouvy o 3 měsíce se záměrem dokončit rozpracované projekty, osamostatnění kina jako samostatné příspěvkové organizace). Na tyto podklady a návrhy nikdo z rady dosud nereagoval. Patrně je ani nikdo nečetl.
Od počátku celé „kauzy“ jsem vysvětloval, že mi nezáleží na tom, jestli mi bude prodloužena smlouva. Jde mi o kino samotné, jeho rozvoj a kvalitní program. V čem je tedy ten zásadní problém se zrušením pozice vedoucího kina? Problémů je hned několik.
Kino jako kulturní organizace s ročním obratem okolo 3 mil. Kč a téměř každodenním programem musí mít jednoho zodpovědného člověka.
Vedoucí kina měl v popisu práce řadu činností a aktivit, které zkrátka nelze jednoduše rozdělit mezi zbývající zaměstnance nebo brigádníky, aniž by to mělo následky (kino s vedoucím mělo 2,5 pracovního úvazku, nyní je to 1,5, ideální stav je 4-5 úvazků).
Celý rok jsem se snažil o rozvoj kina, programově, dramaturgicky, organizačně, komunikačně. Zrušením pozice se dostává kino do udržovacího modu.
Kauza kino má poměrně jednoduché a jednoznačné vyústění. Osobně jsem prostor na obhájení své roční práce nedostal, ačkoliv jsem o něj několikrát žádal a nabízel vysvětlení potřebnosti zachování pozice vedoucího kina. A také vyjasnění argumentů tváří v tvář. Nikdo nereagoval na mé výzvy, ani na statistiky, argumenty, zdůvodňování, vysvětlování. Na otevřený dopis byly jedinou reakcí fráze a po rozdmýchání vášní nabídka ředitelky, že „komukoliv ráda vše osobně vysvětlí“. Škoda, že si nedala tu práci vysvětlovat svým zaměstnancům, zejména vedoucímu kina. Rada pouze vyjádřila důvěru ředitelce a údajně slíbila vyhodnotit celou situaci po 3 měsících provozu.
Nabízejí se tedy logické otázky: Jak ji chce vyhodnotit? Na základě čeho? Kdo ji bude vyhodnocovat? Kdo rozumí provozu i ekonomice kina, aby byl schopen situaci vyhodnotit se znalostí věci? Jaké parametry bude hodnocení sledovat? Nevíme. Nejspíše dostane Bc. Petra Fusová vánoční odměnu za provedení úspor v rozpočtu MKZ.
Premiéra filmu Na krev 21. 6. 2020
Covid V siti (Pavel Bednařík, Jana Adlová)
Tady Vary, propagace
Neon
Starostka Zdeňka Blišťanová, Tady Vary
Kino Pohoda, sál s diváky
Kino Pohoda v Jeseníku – hosté, covid a ilustrace
Kino jako kulturní prostor
Jak jsem se dozvěděl později z neoficiální zdrojů, důvodem neprodloužení smlouvy byly výhrady k mé práci. Důvody, které jsem si mimo oficiální zdroje vyslechl, byly marginální. Žádné zásadní výhrady jsem osobně neslyšel od ředitelky ani nikoho jiného. Jedním z našich průběžných argumentačních různic bylo samotné pojetí kina jako kulturní organizace. Mým záměrem jako vedoucího kina bylo zajistit maximální možnou, co nejzajímavější a co nejrozsáhlejší kulturní (filmovou) nabídku divákům.
Snažil jsem se vytvořit z kina kulturní prostor, který bude vůči divákům otevřený, přátelský (projekt kinokavárny a druhého sálu, věrnostní programy, personál), který se nebude divákům za každou cenu podbízet. Naopak se otevře jednotlivým cílovým skupinám, jako jsou diváci náročných filmů či filmového klubu, senioři, studenti a nebo návštěvníci festivalů (od outdoorových filmů pro Karlovy Vary nebo Jihlavu). Snažil jsem se zvát do kina hosty, filmové tvůrce, lektory workshopů pro děti i veřejnost. To vše se záměrem kultivovat a rozšiřovat nabídku pro diváky. To vše s řadou omezení finančního a organizačního rázu.
Bylo mi od počátku jasné, že tento koncept s sebou ponese snížení počtu diváků na jednotlivá představení, proto jsem se intenzivně věnoval marketingu kina a cílenému oslovování diváků. Zároveň jsme po vzoru většiny českých kin směřoval k co největšímu počtu představení a repríz úspěšných filmů tak, aby nedošlo k výpadkům tržeb. To se mi do dne, kdy bylo kino zavřeno kvůli nařízení vlády, dařilo. Prosinec 2019 a leden i únor letošního roku byly rekordní co do návštěvnosti i tržeb (s mírným navýšením nákladů na brigádníky).
Zásadním způsobem se mi podařilo mobilizovat zájemce o filmový klub. Pravidelnost (promítání každou středu) a rozšíření na dobu prázdnin neslo své ovoce – na vybraná představení dorazilo přes 40 diváků, průměrně okolo dvaceti, ačkoliv předchozí průměr byl cca 10 diváků na představení. Kino hostilo diskuse s pozvanými tvůrci, mezi které patří zavedení filmaři (Petr Jančárek, Václav Marhoul, Martin Mareček) nebo mladší generace tvůrců (Kateřina Turečková, Nikola Krutilová, autoři dokumentu Na krev). Oživení kina spočívalo také v zavedení nových formátů (Kino naslepo, Filmový kvíz, bleší trhy, tvořivé dílny pro nejmenší). Nechci zde však vypočítávat všechny programové změny, které jsem za necelý rok zavedl. Ty jsou výsledkem snahy o změnu, snahy o vytvoření kulturního prostoru. Od možnosti realizovat alespoň studii kinokavárny a druhého sálu jsem byl v závěru násilně odstřižen.
Ekonomika nebo kultura?
Ředitelka MKZ se navzdory prvotnímu zájmu o rozvoj kina začala zaměřovat jen a pouze na efektivitu provozu bez ohledu na nutné náklady a investice. Kino se stalo jen zdrojem spolehlivých příjmů, nikoliv kulturním prostorem. Důkazem může být neochota (neschopnost?) vytvořit fond rozvoje kina nebo neúčast na většině společenských akcí, které v kině proběhly (např. slavnostní zahájení přehlídky Tady Vary). Dalším příkladem byly úspory na zcela nevhodných místech (brigádníci, pořízení knihovny, nové lampy, reklamního Áčka, apod.)
Tento zásadní rozpor ve vnímání kina jako kulturní služby, která nemá být pouze strojem na peníze, byl skrytým jádrem našich diskusí. S vědomím nutnosti zajištění dalších zdrojů financování jsem inicioval spuštění dárkových poukazů (marně), vlastní hospodářskou činnost v podobě gastro služeb (marně). Zajistil jsem grantové prostředky z Ministerstva kultury, Státního fondu kinematografie a jednal o dalších zdrojích (např. MAS Jesenicko).
V mé dramaturgické práci jsem dělal řadu kompromisů s vědomím specifik místního publika a obecných diváckých nálad. Řadu komerčních a obsahově pochybných filmů (Zakleté pírko, Chlap na střídačku, Příliš osobní známost nebo Ženská pomsta) bych si v programu velmi rád odpustil. Tyto ústupky však zřejmě nebyly dostačující. V celkové diskusi o pojetí kina, jeho financování a směřování chybělo ze strany ředitelky jasné zadání nebo poptávka. Jediným pravidelně se opakujícím požadavkem bylo „hrát méně filmů“ a „reprízovat české komedie“, jejichž divácký potenciál se ale časem logicky vyčerpá.
Celou dobu mého působení jsem byl připraven se věnovat práci na finančním zajištění kina z jiných zdrojů, rozšíření programového schématu s cílem vyšších tržeb. Nedostal jsem však nikdy jasné zadání, jak financování kina zajistit ke spokojenosti ředitelky MKZ, potažmo města. I samotné rozkrývání toho, jak mechanismy financování MKZ a kina fungují, trvalo dlouho a postupovalo velmi zdlouhavě a neochotně. Přestože se provoz kina škrtil, kde jen to bylo možné, zájezdovým divadlům se proplácely královské honoráře bez ohledu na skutečnost, zda je MKZ v zisku nebo ztrátě. Show must go on, kultura musí stranou.
Vstanou noví technokrati
Na závěr se vrátím k samotnému rozhodnutí zrušit dočasně pozici vedoucího kina. Toto bezprecedentní a zjevně nepromyšlené rozhodnutí bylo ředitelkou pouze lakonicky dovysvětleno tím, že „musí proběhnout reorganizace“. Ta pravděpodobně proběhla bez většího promýšlení. Zkrátka se jen rozhodí úkoly, o kterých ředitelka ví, mezi stávající zaměstnance kina a divadla. Mechanické rozpouštění práce a přehazování na jiné podřízené se ale brzy negativně projeví na výkonu celé organizace. Reorganizace byla překotně schválena radou 17. září poté, co byla (rada) upozorněna vedoucí odboru, že se jedná o změnu nikoliv personální, ale organizační. Žádné podrobnosti mi ani přes řadu žádostí a urgencí nebyly poskytnuty.
Problém úspor a „optimalizace“ provozu je běžným fenoménem v kulturních organizací menších obcí. Většinou ale s nepromyšlenými škrty přicházejí samotní politici, nikoliv ředitelé příspěvkových organizací. V Jeseníku se jedná o komplot obou, politiků a ředitelky MKZ. Nevyhovující podmínky zaměstnanců (v MKZ se například běžně neproplácejí přesčasy, o BOZP se raději ani nezmiňuji), společně s tragickou personální politikou a kvalifikovaná prace prováděná nekvalifikovanými zaměstnanci jsou tak současnou vizitkou technokraticky řízené kulturní organizace v Jeseníku.
Zaměstnanci kulturních (příspěvkových) organizací často trpí přetížením, špatnými odměnami za svou práci a nejasným nebo zmatečným delegováním úkolů a práce. Jeseník a Městská kulturní zařízení v tomto nejsou výjimkou. Ve výsledku se pak zadaná práce a úkoly naplňují neochotně, mechanicky a „do výše platu.“ Neschopnost motivovat zaměstnance (finančně, vlastním příkladem, dalšími benefity) je běžnou součástí kulturní praxe těchto organizací.
Podívejme se konkrétně na případ jesenického kina. Příprava programu, správa webu a další úkoly tak na základě uvedené logiky spadly na novou dramaturgyni divadla, která s programováním kina nemá žádné zkušenosti. „Organizační“ záležitosti pak má na starosti promítač, jediný zaměstnanec kina. Vše mezi tím, veškerá práce, která není vidět, spadla do černé jámy nezájmu (a projeví se až časem). Tato organizační změna byla vysvětlena jako úsporné opatření v reakci na nutnost 15% úspor kvůli koronavirové pandemii. Šetření na lidech (redukce úvazků) ovšem nikdy nebude skutečnou úsporou. Bude znamenat pouze navýšení nákladů na brigádníky. Případné „úsporné“ snížení počtu projekcí a chybějící personál na zajištění pronájmů a reklam zase povede k zásadnímu snížení tržeb. Spirála rozkladu jesenické kultury se dala do pohybu.
Je vhodné připomenout, že celá situace vznikla jen a pouze kvůli tomu, že ředitelka učinila rozhodnutí, které musí stůj co stůj obhájit. Před sebou, zaměstnanci a především zřizovatelem, městem Jeseník. Vlastní manažerské selhání je tedy maskováno jako záměr, který je potřeba obstavět argumenty a hlavně předstírat, že „je vše pod kontrolou.“ To byl ostatně hlavní argument pro radu města. Zde se ale dostáváme k hlavnímu problému – tím je samotný styl řízení a managementu kulturní organizace na malém městě.
Vytýkat zvýšení nákladů bez ochoty diskutovat o možnostech financování je manažerské selhání. Neumět dlouhodobě motivovat zaměstnance a vysvětlovat jim vlastní vize, pokud vůbec existují, je manažerské selhání. Vyhodit člověka bez jediného vysvětlení, je manažerské selhání. Mechanicky přejímat a nezlepšovat hrůzné pracovní podmínky je manažerské selhání.
Je nepohodlné a nepříjemné někomu něco vysvětlovat, důležité je plnit včas úřední tabulky a výkazy, s nikým moc nekomunikovat, pouze vládnout pomocí dekretů a nařízení. Tato běžná praxe nezkušené manažerky byla a nejspíše stále je každodenním chlebem fungování Městských kulturních zařízení v Jeseníku. Technokratický přístup bez komunikace a snah pochopení je pravděpodobně žádaným aspektem vedení příspěvkových organizací obecně. Není to však způsob, jakým rozvíjet kulturní život obce. Malebné město v podhůří Jeseníků, zejména jeho kulturní potenciál, si zaslouží všestranný rozvoj, nikoliv jen údržbu. A to přeji nejen městu samotnému, ale zejména místním kulturymilovným obyvatelům.
Depeche Mode, Spirits in the Forest
Mimišéf(ka) Markéta Turková
Výtvarný workshop pro děti se Zdeňkou Morávkovou
Bubnovací workshop
Martin Šinkovský na autogramiádě Trikolory 17. 11. 2019
Václav Marhoul v kině 9. 12. 2019
Z vybraných akcí Kina Pohoda v Jeseníku 2019-2020
Na úplný závěr si dovolím několik doporučení:
1. Město Jeseník a kulturní veřejnost by měla trvat na otevřené platformě diskuse o záležitostech kultury, a také na zřízení odboru kultury a/nebo kulturní komise.
2. Rada města Jeseníku by měla jasněji definovat, jaké má požadavky a očekávání od Městských kulturních zařízení, a také od kina. A měla by je jasně a transparentně deklarovat, aby nezůstalo jen u oprašovaných a nikdy nenaplněných předvolebních slibů.
3. Jesenickému kinu by výrazně prospělo oddělení od MKZ a fungování jako samostatné příspěvkové organizace.
V případě zájmu o diskusi či konzultace jsem připraven sdílet své zkušenosti.
V říjnu byla na webových stránkách města zveřejněna informace o instalaci nových cyklostojanů v centru Olomouce. Tato skutečnost sama o sobě je dozajista chvályhodná. Parkování kol v centru města – na rozdíl od parkování aut – bylo a stále zůstává velmi problematické. V tiskové zprávě nicméně nebylo zmíněno několik důležitých informací. Co naopak veřejně zmíněno bylo je způsob, jakým se vytvářel plán osazování cyklostojanů. Na základě diplomové práce. Místo aby se rada města obrátila na uživatele, influencery v oblasti cyklodopravy, členy pracovní skupiny, vzala si jako výchozí materiál tehdy ještě neobhájenou diplomovou práci studenta UP.
Co v článku zmíněno nebylo, je skutečnost, že k současnému stavu nemalou měrou příspěli zástupci Zelených v pracovní skupině pro cyklodopravu, kteří na základě uživatelských zkušeností navrhli zhruba 20 míst, kam mají být stojany umístěny. Většina z návrhů byla použita a prezentována jako výsledek rozhodnutí rady. Jako zástupci zelených jsme samozřejmě za výsledek rádi. Stejně tak kvitujeme pozitivně, že byly konečně po několika omylech z minulosti osázeny stojany, které jsou bezpečné a neničí kola.
Přesto doufáme, že rada města bude v naplňování své politiky podpory bezmotorové dopravy důslednější. V Olomouci máme v současnosti řadu rozestavěných fragmentů cyklostezek, které jízdu na kole spíše komplikují, než aby je usnadňovaly. Město z rozpočtu poskytuje na jejich dostavbu minimum, čeká se (na rozdíl od parkovišť pro auta) na “vhodné dotační tituly.” Do výstavby cyklostojanů investuje město zhruba 200 tisíc ročně. Tedy asi 215x méně, než do Aquaparku.
Často jsou jako klíčový problém v podpoře cyklodopravy zmiňovány finance nebo majetkoprávní vztahy. Abychom k problému přístoupili pozitivně, popíšeme zde několik nízkonákladových řešení, které může rada nez problémů udělat. Bude-li politická vůle.
Zajistit u TSMO celoroční údržbu cyklostezek. Nemalá část populace využívá kolo celoročně k dopravě, nikolik jen k rekreaci.
Prezentovat novinky (cyklostojany) na akcích města a jejích příspěvkových organizací a akciových společností (např. Městský bál, Flora).
Motivovat zaměstnance magistrátu k účasti v kampani Do práce na kole.
Zaplatit jim účastnický poplatek v této kampani.
Nabízet v centru Semafor údržbu kol a poradenství zdarma.
Jsme přesvědčeni, že pro zdravější město a omezení každoročních smogových situací a překračování emisních limitů není potřeba udělat zas tak mnoho. Věříme, že v podpoře chodců a cyklistů najdeme s radou města vzácnou shodu a že se podaří do konce volebního období prosadit alespoň dílčí změny.
Poslední destinací mých Holandských cest se stalo městečko Veenendaal, které je již dvacet dva let partnerským městem Olomouce. Na rozdíl od mých předchozích putování jsem měl ve Veenendaalu jako olomoucký zastupitel připraven bohatý a pestrý program, který měl několik priorit: cyklodoprava, kultura, recyklace odpadů a péče o městskou zeleň a rozvoj. Na základě těchto klíčových slov jsem se během dvou dnů setkal s více než desítkou lidí, kteří mají výše uvedené ve městě na starosti. Vše samozřejmě proloženo cykloprojížďkami – ve Veenendaalu (které bylo vyhlášeno „cyclingcity“ v roce 2000 a průběžně se umísťuje v holandském Top5) stejně jako v celém Holandsku je kolo nejběžnějším dopravním prostředkem.
Partnerství s Olomoucí je zajišťováno díky dobrovolnické práci spousty nadšenců z nadace partnerství Veenendaal – Olomouc, která se stará o veškerou komunikaci a výměnu informací včetně organizaci konkrétních výměnných programů a spolupráce. Poděkování za organizaci patří tedy zejména Josovi a Ali, kteří celý program vymysleli a domluvili a zajistili mi bydlení i vřelé příjetí. Partnerství má na rozdíl od jiných měst nebývalou pevnost a intenzitu a je založeno na dlouholetých osobních vztazích (ačkoliv jsem se musel nad jmény některých „friendly“ politiků lehce ošívat).
Po předchozí zkušenosti, kdy se při měření vzdálenosti Amsterdam – Utrecht google mapy a realita zásadně rozcházely (místo 27 km jsem najel podle ukazatelů 38 km), jsem se rozhodl pro transport vlakem. Program začal ve středu po poledni rychlým obědem v pýše místní novodobé architektury, Cultuurfabriek, což je vlastně knihovna, kavárna, infocentrum, galerie a muzeum pod jednou střechou. Velmi příjemná konverze industriálního prostoru překvapila jediným – brzkou zavírací dobou (17:00).
Zajímavou zkušeností, kterou pozvolna a neúplně kopíruje i Olomouc, je způsob, jakým se ve Veenendaalu starají o odpady. Komplexní systém ve čtyřech přilehlých městech (souměstí Veenendaal, Ede, Wageningen, Rhenen) má na starosti firma ACV groep, která se kromě samotného svozu a třídění stará o zimní úklid vozovek (cyklostezky uklízí jako první!), ale také o druhotné využití starých věcí. Mnohokrát opakovaný slogan o důrazu na recyklaci produktů a až následné recyklaci materiálu (pokud produkt nemá další užitek) je patrný v provozování bazarů Recycle s nábytkem, oblečením, koly, technikou či knihami a to rovnou ve třech z uvedených měst. Proč se v Olomouci vše vozí do sběrných dvorů, místo aby se funkční věci ještě opětovně zhodnotily a zajistily další zdroj příjmů Technických služeb, mi není vůbec jasné. Příklad si můžeme vzít v partnerském Veenendaalu.
Kromě uvedené firmy ACV jsem druhý den navštívil ještě firmu Road 2 Work, která společensky integruje dlouhodobě nezaměstnané a na svou činnost si vydělává recyklací elektronického odpadu (e-waste). Pračky, televizory, počítače, harddisky, tiskárny – to vše je po vytřídění výnosným artiklem, který navíc pomáhá společensky vyloučeným jedincům k návratu do práce. Integrační programy pomáhají také začlenit mimo jiné imigranty z různých zemí.
Firma AVC a třídění odpadů
Přírodovědný spolek IVN a jeho přátelé
Bazar Recycle provozovaný odpadovou firmou
Detail bazaru ve Veenendaalu
Sběrný dvůr – motivace k třídění
Recyklace e-odpadů, sociální i ekonomický projekt
Acer – odpad již při výrobě
Skvělý podnik Ups & Down(ies) – majitel a obsluha
Veenendaalská radnice
Podjezdy jen pro cyklisty
Dlouholeté partnerství Veenendaal – Olomouc
Vrcholem návštěvy Veenendaalu mělo být setkání s politickými zástupci jednotlivých stran. Dle mých očekávání se jednalo sice o milé setkání, které však nesplnilo ani nemohlo splnit účel, pro který bylo iniciováno. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho témat, velmi krátký čas. Daleko důležitější pak pro mne bylo setkání s místním „cyklokoordinátorem“, který mě zasvětil do detailů budování infrastruktury a podpory cyklodopravy ve městě. Veenendaal pochopitelně navazuje na dlouholetou celostátní tradici, oproti jiným městům má ale obrovskou výhodu – jde o celkem malé, kompaktně a aritmeticky vystavěné město, kde není tolik složité vestavět do něj infrastrukturu pro bicykly. S jejím plánováním se navíc začalo již v 70. letech, je proto logické, že má před partnerskou Olomoucí značný náskok.
Kvalitní infrastruktura pro kola znamená konkrétně – jedno či obousměrné samostatné cyklostezky, logickou návaznost a maximální oddělení od vozovek, samostatné tunely a nadjezdy (pouze pro kola!), přehledné značení, dostatek stojanů a parkovacích míst (u nádraží i krytých a hlídaných). S těmito předpoklady je pochopitelné, že Veenendaal dosahuje z našeho pohledu neuvěřitelného podílu 45% cyklodopravy na celkovém objemu. Důležitou součástí je ale také podpora výzkumu a osvěty v cyklodopravě – na ty je zde ročně vynakládáno 65 000 eur (cca 1 760 000,- Kč). Cyklodoprava se samozřejmě i zde potýká s výraznými problémy. Mezi ty hlavní patří nehodovost, nedostatek parkovacích míst (na každého Holanďana připadají průměrně až 2 bicykly) a vysoká míra krádeží kol.
Nicméně i přesto může být Veenendaal dobrou inspirací, jak postupovat v podpoře cyklodopravy a jak postupně měnit mentalitu lidí, která je základem komplexnější změny ve vnímání udržitelné, zdravé a levné dopravy ve městě. Závěrečná příjemná cesta z Holandska opět díky carsharingu Blablacar už byla jen prostorem pro přemítání, jak otisknout zážitky a zkušenosti do hanácké reality. Doufejme, že k tomu bude prostor a příležitost. Podrobnosti hodlám představit na následujícím setkání pracovní skupiny pro cyklodopravu, prezentaci zavěsím na blog.
Ještě jednou patří velké poděkování Soni Horké z odboru cestovního ruchu, Josovi, Ali a dalším z nadace Olomouc – Veenendaal a za jedinečné vybavení na cesty, skvělého cestovního Bromptona, obal a praktickou brašnu na kolo i přes rameno firmě Cyklospeciality, nejlepšímu obchodu pro městskou cyklistiku v ČR.
Po dvoudenní odmlce se vracím s holandským deníkem. Ověřil jsem si, že není snadné psát deník v plném významu toho slova a zároveň se soustředit na cestovatelské plány a exkurze do neznámých míst. Obzvláště, pokud nejedete v all inclusive režimu. Krátká verze příběhu: po deštivé muzejní neděli jsem se v pondělí rozloučil s Amsterdamem a vydal se (jak jsem později zjistil) na nejdelší cyklotúru směr Utrecht.
Počasí bylo na holandské podmínky luxusní: slunečno, pouze prudký vítr zboku. Místy jsem i při šlapání stál na místě, skoro celou cestu jel nakloněn 20 stupňů doprava. Celá cyklodalnice kolem kanálu byla téměř prázdná, o to výjimečněji jsem své dobrodružství prožíval. Hlavní radostí ve chvílích větrného zoufalství mi byl pocit, že jsem rychlejší, než projíždějící nákladní lodě.
Amsterdam jsem za sebou nechával s pocitem nenaplnění, je tam přece tolik věcí k vidění a prožití! S vědomím pečlivě plánované cesty jsem se s odjezdem smířil, a začal se těšit na Utrecht. Už při posledních kilometrech jsem cítil, že si s tímto univerzitním městem budeme rozumět. Nekonečně dlouhá Amsterdamstraatweg mě dovedla doprostřed města, které bylo plné studentů, pohybu, života (jak jsem očekával), v reálu snad ještě půvabnější, ale překvapivě rozestavěné, plné uzavírek a odboček.
Největším šokem bylo vestavěné nákupní centrum, do kterého doslova vystoupíte z vlaku, a které vás vyplivne o kilometr dál na hlavním náměstí. Nicméně zapadající slunce, uzounké kanály a vlidná, pomalá tekutost toho města mě přesvědčila, že jde o pocitový klimax výpravy. Rozměry Utrechtu jsou dostatečně malé, abyste jej uchopili ve své mentální a emocionální mapě, a dostatečně veliké, aby bylo co objevovat, pro co se nadchnout.
Holandský kýč made in Utrecht
Pořádný bakfiets
Elegantní bedýnka na kolo
Ráj kol
Úschovna kol na nádraží v Utrechtu
Artkino o’Hoogt
Úschovna kol
Trocha památek
Mystery
Koleje v Amsterdamu vystřídal studentský dům, kde na mě čekal vlastní pokojík a vstřícnost a skutečný zájem českého hostitele Toma, tč. designéra počítačových vzdělávacích her pro děti. Koncentrovanost Utrechtu byla patrná i při sledování cykloprodejen. Po cestě do centra jsem jich napočítal pět, později našel další 4, včetně několika s ojetymi bicykly. Po první prohlídce města jsem nabyl dojmu, že je zde stejný počet kol v ulicích, ovšem na 5x menší město, než je Amsterdam.
Útulné, kompaktní centrum s historickými dominantami hodně připomíná Olomouc. Jedinou výjimkou jsou kanály, které jsou zde vystavěny ve dvou úrovních, kde spodní vrstva plná skladů a kaváren žije zcela vlastním životem a působí tak ještě útulněji.
Druhý den jsem se vydal prozkoumat podrobněji historické centrum, místní univerzitu (kde studuje dobrých 40 000 studentů), zahrady, dvory, kavárny a… cykloobchody. V těch secondhandových najdete jak tuctová kola, tak hromady elegantních kousků holandských značek Gazelle, Sparta nebo německých Batavus. Nejčastěji však studenti a studentky vyhledávají zejména tzv. omafiets, jednoduchá kola bez převodů s labutím designem. A obchodníci to dobře vědí.
Největší radost jsem ale měl z nalezení megaobchodu Kok fietsen, který nabízí nepřeberné množství všech typů kol, včetně elegantních holandských, skládacích (Bromptonů, jak jinak) a také nekonečného množství doplňků (vozíků, bedýnek plastových, i dřevěných, dětských kol, brašen).
Konečně jsem si také mohl prohlédnout a projet pořádný bakfiets, nákladní kolo holandské výroby, které s 8 převody a stabilní konstrukcí i pohonem (s možností adaptace na elektro) je skvělým tankem silnic na lidský pohon a pomocníkem se stěhováním i přepravou až 4 dětí. Snad brzy i v Olomouci. Na závěr ještě několik postřehů z cyklostezek:
kola se na cyklostezkach docela dobře snášejí se skútry (v Amsterdamu je to povoleno, jinde údajně nikoliv, přesto tam lidi na skutrech po cyklostezkách vesele jezdí)
v Holandsku nikdo nepoužívá helmu (pokud ji náhodou nosíte, považují vás za Němce)
i přes neustálý a nekončící provoz na cyklostezkách si neustále připadáte bezpečně
skoro nikdo na cyklostezce neukazuje směr, platí zde přísná autoregulace provozu
Po nádherných, co do počasí nevyzpytatelných dvou dnech v Utrechtu jsem se vydal zbaběle vlakem (40 km v plískanicích mě rozhodně nelákalo) do poslední stanice, partnerského města Olomouce, průmyslového Veenendaalu. O nabitém programu, objevech a zážitcích v posledním blogu z holandských cest v pátek.
Pavel Bednarik blog 