„Proč by z daní paní Vomáčkové, která za svoji pro společnost užitečnou práci dostane sotva tolik, aby mohla zaplatit nájemné a neumřela hlady, měli být dotováni všichni ti namyšlení darmožrouti, tzv. umělci, kteří dávno zapomněli, že umělci před řadou desetiletí pracovali a žili pro národ a k jeho pozvednutí. Tihle – stačí se podívat na TV – žijí jen mezi svými ze své kasty. Společné rauty, recepce, alkoholické vernisáže, sebevraždy.“ Jeden z nesčetných komentářů k článkům komentujícím druhé prezidentské veto zákona o audiovizi a dokonale odrážející erupci občanského tekutého hněvu a nepochopení základních souvislostí.
Kinematografie je politikum. Toho si je prostý lid vědom již od dob Lenina a Lunačarského. Rozum běžného vzdělaného středoevropana ale zůstává stát nad tím, že se bude stávat trapným politikem v českém kontextu ještě v roce 2012, a to tím nejbanálnějším způsobem. Prezident Klaus definitivně znehodnotil úřad svým „keynesianstvím až za hrob“ a rozhodl se opět být „konzistentní ve svých postojích“ a podruhé od roku 2006 svým dekretem vetoval kinematografický zákon.
Klausovo populistické gesto má však znovu jediný účel – populistické čeření společenských animozit a stavění pomníku novodobé demagogie. Klausova argumentace není totiž postavena na jiných než demagogických polopravdách a smyšlenkách. Prezident rád opakuje, že nevidí smysl v podpoře filmové tvorby jako jedné z běžných obchodních aktivit. Pak by ale musel vetovat pobídky veškerým sportovním klubům, inovativním průmyslovým projektům, zemědělcům nebo drobným živnostníkům. V opačném případě se jedná o bědné pokrytectví.
Aniž bych měl za potřebné polemizovat se stárnoucím patriarchou, dovolte mi shrnout základní důvody, proč by měl být navržený zákon schválen. Zákon
- vytváří nutný rámec pro sladění české a evropské legislativy nezbytný pro podporu evropských koprodukcí, distribuce a financování
- narovnává základní vztahy a možnosti kontroly a rozhodování Státního fondu o dotacích na vývoj filmů, produkci a distribuci a upravuje tak zastaralou a nedostatečnou legislativu z roku 1992
- upravuje zdroje financování z tzv. diginovely, které plynou z peněz povolené reklamy soukromých televizí, jež se prosadili výměnou za zrušení velké části reklamy na ČT
Přestože Klausovi zjevně chybí obeznámenost se zákonem, jeho tezemi a důvody jeho předložení, přichází opět s převratným názorem – českému filmu nechybí finance, ale invence. Jednoduchou rétorickou figurou se do pozice arbitra vkusu a hodnot dostává člověk, který se pravidelně nechá velebit na největším svátku filmového průmyslu, festivalu v Karlových Varech. Kam mizí každý rok začátkem července konzistentní názory? Jak balancuje prezident se svým svědomím, že se nechá opatrovat od festivalu s roční třicetimiliónovou dotací přímo ze státního rozpočtu?
Pokud by si Klaus uvědomoval zásadní souvislosti a nešlo mu jen o trucovité sebeprosazení, musel by pochopit, že svým vetem raubířsky utrhává nožičku panence, která má daleko závažnější potíže[x1] , a smetením jednoho zákona se ani neruší Státní fond kinematografie, ani neodbourává zodpovědnost státu za kulturní úroveň naší společnosti.
Prezidentské veto má navíc sloužit jen v případě zásadních legislativních excesů. Klaus z něj udělal nástroj bezbřehých narcistních gest. Tato gesta jsou projevem umanutého končícího politika, který za každou cenu potřebuje vstoupit do dějin a učebnic. Je to také „prázdné a falešné“ gesto politika, který nepochopil principy, dle kterých kinematografie spoluvytváří obrys národní identity a kulturního bohatství.
Pavel Bednarik blog 