Systematický a koncepční přístup k národnímu kinematografickému dědictví může mít mnoho podob. Na Slovensku nabral podoby průběžného restaurování pokladů filmotéky a vydávání tematických DVD boxů s frekvencí několika titulů ročně. V Polsku nese národní kinematografická hrdost název Filmoteka Szkolna.
V Česku máme ambiciózní Koncepci digitalizace českých filmových děl a dva restaurované filmy: Marketu Lazarovou a Hoří má panenko. Nic víc. Schválená koncepce sice obsahuje 200 filmových děl, která si zaslouží záchranu v podobě vyčištění jizev času a nové (digitální) kopie. Jejich restaurování a zpřístupnění divákům je však zhruba o několik dálničních převaděčů dál než všechny důležité infrastrukturní problémy této země.
V roce 2010, kdy byly prezentovány výsledky činnosti pracovní skupiny při Ministerstvu kultury ČR, vypadala situace ještě nadějně. Stačilo „jen“ vybrat 200 klíčových filmů k záchraně, popsat postup, zajistit finance a pustit se do práce. Čtyřiadvacetičlenná skupina, rozdělená na sekci technologickou a uměleckou, zahrnovala mimo jiné Evu Zaoralovou, Vladimíra Opělu nebo Pavla Strnada. Úroveň koncepce byla tedy nastavena poměrně vysoko. Zlom nastal ve chvíli, kdy se začal řešit následný postup a financování.
Řešením se zdálo být spojení s prestižním festivalem v Karlových Varech, který jako jediný dokázal „nést“ takto důstojné břemeno a zajistit ko-financování (od společnosti ČEZ). V roce 2011 tak byla na festivalu slavnostně představena Vláčilova Marketa Lazarová, podle kritiků nejlepší film všech dob. Problém nastal ve chvíli, kdy se řešilo, jak dál.
Tehdejší ministr Besser vykřikoval do sálu, že další film si může zdigitalizovat kdokoliv, kdo vysolí na dřevo potřebný obnos, a zdálo se, že pokračuje privatizace národního dědictví v přímém přenosu. Rok nato, kdy přišla řada na krutou Formanovu satiru Hoří má panenko, už v záchraně figurovala nová společnost – nadace České bijáky. Odkud se vzala? Kdo ji zřídil a vlastní? Proč byla pro záchranu státem vlastněných a spravovaných filmových klenotů potřeba soukromá nadace? Odpovědi se hledají těžko.
Za nadací stojí Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s., pořadatel festivalu a její logický spoluzakladatel. ČEZ a Ministerstvo kultury ČR poskytly finance, Národní filmový archiv by měl garantovat technické zpracování restaurování. U dalších participujících organizací už jejich podíl není zřejmý vůbec. Jak s nejvyšší národní kulturní prioritou souvisí společnosti Casting centrum s.r.o. a Taglia, a.s., které jsou v obchodním rejstříku uvedeny jako zřizovatelé nadace?
Přestože s tempem jednoho filmu za rok bude bohulibá koncepce naplněna v nepřetržité řadě v roce 2211, je jistě záslužné, že vůbec po dvaceti letech otálení tyto jednorázové akty záchrany probíhají. Vzhledem k tomu, že se jedná o zásahy v oblasti kinematografického dědictví a že by měly výsledky práce sloužit nejen budoucím generacím, ale i stávajícím divákům, měly by být obchodní aktivity v souvislosti s naplňováním koncepce pod drobnohledem.
A půjdeme-li v úvaze ještě dál a budeme-li vycházet ze zahraničních zkušeností, nemělo by se postupovat vůbec metodou opt-outu nebo licencování, ale naši politici by měli svorně trvat na tom, že zřizovatelem příslušné nadace bude výhradně český stát a důsledky péče o národní dědictví si také plně ponese on. V opačném případě jsme svědky zvláštního privatizačně-socialistického konceptu s názvem České bijáky, nad jehož názvem zůstává soudnému a zasvěcenému pozorovateli rozum stát.
Pavel Bednarik blog 