V pátek 23. května jsem se zúčastnil doktorandské konference v Brně, kde jsem představil svůj badatelský projekt věnovaný Modelům filmového/audiovizuálního vzdělávání v Evropě.
V Rusku chtějí zakázat Šmouly pro jejich nevhodnost (komentář ve studiu 6)
V pondělí 5. května jsem byl pozván do Studia 6 ČT, abych okomentoval jako expert na filmovou ideologii zákaz a cenzuru u seriálu Šmoulové, která se chystá v Rusku. S ohledem na deficit demokracie, který se projevuje i ve vztahu k EU a Ukrajině se není čemu divit. Přesto můžeme mít pocit, že cenzura patří do minulého století. Není tomu tak.
Audiovizuální výchova, seminář a modul v Ponrepu
Audiovizuální výchova v Evropě a u nás (seminář/modul FAMU)
PÁ 25. 4. 2014, 10:00 – 17:00
kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1
Seminář se zaměří na aktuální stav, aktivity a projekty filmové výchovy a vzdělávání v České republice a přinese také shrnutí možností a perspektiv ze zahraničí. Seminář (modul) je součástí mého doktorandského projektu „Modely filmového vzdělávání v Evropě (a jeho implementace v České republice“)
Registrujte se prosím zde: https://docs.google.com/forms/d/1G1gB0uASlcDtU7ExIGWf1JSGbnlrhTERKPLBgi_I20E/viewform
Program níže
Pokračovat ve čtení „Audiovizuální výchova, seminář a modul v Ponrepu“
Berlínské andante
V pátek 10. ledna se v zázemí berlínského Vision Kino setkala evropská elita – zástupci národních institutů, nezávislých sdružení a organizací i freelance odborníci na filmovou výchovu. Cílem bylo stanovení rámce rozvoje filmového vzdělávání /AV výchovy/ v Evropě v souvislosti s nově schváleným programem Creative Europe. Výsledky úsilí budou snad patrné už v roce 2014. To be continued…
České (za)bijáky
Systematický a koncepční přístup k národnímu kinematografickému dědictví může mít mnoho podob. Na Slovensku nabral podoby průběžného restaurování pokladů filmotéky a vydávání tematických DVD boxů s frekvencí několika titulů ročně. V Polsku nese národní kinematografická hrdost název Filmoteka Szkolna.
V Česku máme ambiciózní Koncepci digitalizace českých filmových děl a dva restaurované filmy: Marketu Lazarovou a Hoří má panenko. Nic víc. Schválená koncepce sice obsahuje 200 filmových děl, která si zaslouží záchranu v podobě vyčištění jizev času a nové (digitální) kopie. Jejich restaurování a zpřístupnění divákům je však zhruba o několik dálničních převaděčů dál než všechny důležité infrastrukturní problémy této země.
V roce 2010, kdy byly prezentovány výsledky činnosti pracovní skupiny při Ministerstvu kultury ČR, vypadala situace ještě nadějně. Stačilo „jen“ vybrat 200 klíčových filmů k záchraně, popsat postup, zajistit finance a pustit se do práce. Čtyřiadvacetičlenná skupina, rozdělená na sekci technologickou a uměleckou, zahrnovala mimo jiné Evu Zaoralovou, Vladimíra Opělu nebo Pavla Strnada. Úroveň koncepce byla tedy nastavena poměrně vysoko. Zlom nastal ve chvíli, kdy se začal řešit následný postup a financování.
Řešením se zdálo být spojení s prestižním festivalem v Karlových Varech, který jako jediný dokázal „nést“ takto důstojné břemeno a zajistit ko-financování (od společnosti ČEZ). V roce 2011 tak byla na festivalu slavnostně představena Vláčilova Marketa Lazarová, podle kritiků nejlepší film všech dob. Problém nastal ve chvíli, kdy se řešilo, jak dál.
Tehdejší ministr Besser vykřikoval do sálu, že další film si může zdigitalizovat kdokoliv, kdo vysolí na dřevo potřebný obnos, a zdálo se, že pokračuje privatizace národního dědictví v přímém přenosu. Rok nato, kdy přišla řada na krutou Formanovu satiru Hoří má panenko, už v záchraně figurovala nová společnost – nadace České bijáky. Odkud se vzala? Kdo ji zřídil a vlastní? Proč byla pro záchranu státem vlastněných a spravovaných filmových klenotů potřeba soukromá nadace? Odpovědi se hledají těžko.
Za nadací stojí Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s., pořadatel festivalu a její logický spoluzakladatel. ČEZ a Ministerstvo kultury ČR poskytly finance, Národní filmový archiv by měl garantovat technické zpracování restaurování. U dalších participujících organizací už jejich podíl není zřejmý vůbec. Jak s nejvyšší národní kulturní prioritou souvisí společnosti Casting centrum s.r.o. a Taglia, a.s., které jsou v obchodním rejstříku uvedeny jako zřizovatelé nadace?
Přestože s tempem jednoho filmu za rok bude bohulibá koncepce naplněna v nepřetržité řadě v roce 2211, je jistě záslužné, že vůbec po dvaceti letech otálení tyto jednorázové akty záchrany probíhají. Vzhledem k tomu, že se jedná o zásahy v oblasti kinematografického dědictví a že by měly výsledky práce sloužit nejen budoucím generacím, ale i stávajícím divákům, měly by být obchodní aktivity v souvislosti s naplňováním koncepce pod drobnohledem.
A půjdeme-li v úvaze ještě dál a budeme-li vycházet ze zahraničních zkušeností, nemělo by se postupovat vůbec metodou opt-outu nebo licencování, ale naši politici by měli svorně trvat na tom, že zřizovatelem příslušné nadace bude výhradně český stát a důsledky péče o národní dědictví si také plně ponese on. V opačném případě jsme svědky zvláštního privatizačně-socialistického konceptu s názvem České bijáky, nad jehož názvem zůstává soudnému a zasvěcenému pozorovateli rozum stát.
Léčba filmu Klausem
„Proč by z daní paní Vomáčkové, která za svoji pro společnost užitečnou práci dostane sotva tolik, aby mohla zaplatit nájemné a neumřela hlady, měli být dotováni všichni ti namyšlení darmožrouti, tzv. umělci, kteří dávno zapomněli, že umělci před řadou desetiletí pracovali a žili pro národ a k jeho pozvednutí. Tihle – stačí se podívat na TV – žijí jen mezi svými ze své kasty. Společné rauty, recepce, alkoholické vernisáže, sebevraždy.“ Jeden z nesčetných komentářů k článkům komentujícím druhé prezidentské veto zákona o audiovizi a dokonale odrážející erupci občanského tekutého hněvu a nepochopení základních souvislostí.
Kinematografie je politikum. Toho si je prostý lid vědom již od dob Lenina a Lunačarského. Rozum běžného vzdělaného středoevropana ale zůstává stát nad tím, že se bude stávat trapným politikem v českém kontextu ještě v roce 2012, a to tím nejbanálnějším způsobem. Prezident Klaus definitivně znehodnotil úřad svým „keynesianstvím až za hrob“ a rozhodl se opět být „konzistentní ve svých postojích“ a podruhé od roku 2006 svým dekretem vetoval kinematografický zákon.
Klausovo populistické gesto má však znovu jediný účel – populistické čeření společenských animozit a stavění pomníku novodobé demagogie. Klausova argumentace není totiž postavena na jiných než demagogických polopravdách a smyšlenkách. Prezident rád opakuje, že nevidí smysl v podpoře filmové tvorby jako jedné z běžných obchodních aktivit. Pak by ale musel vetovat pobídky veškerým sportovním klubům, inovativním průmyslovým projektům, zemědělcům nebo drobným živnostníkům. V opačném případě se jedná o bědné pokrytectví.
Aniž bych měl za potřebné polemizovat se stárnoucím patriarchou, dovolte mi shrnout základní důvody, proč by měl být navržený zákon schválen. Zákon
- vytváří nutný rámec pro sladění české a evropské legislativy nezbytný pro podporu evropských koprodukcí, distribuce a financování
- narovnává základní vztahy a možnosti kontroly a rozhodování Státního fondu o dotacích na vývoj filmů, produkci a distribuci a upravuje tak zastaralou a nedostatečnou legislativu z roku 1992
- upravuje zdroje financování z tzv. diginovely, které plynou z peněz povolené reklamy soukromých televizí, jež se prosadili výměnou za zrušení velké části reklamy na ČT
Přestože Klausovi zjevně chybí obeznámenost se zákonem, jeho tezemi a důvody jeho předložení, přichází opět s převratným názorem – českému filmu nechybí finance, ale invence. Jednoduchou rétorickou figurou se do pozice arbitra vkusu a hodnot dostává člověk, který se pravidelně nechá velebit na největším svátku filmového průmyslu, festivalu v Karlových Varech. Kam mizí každý rok začátkem července konzistentní názory? Jak balancuje prezident se svým svědomím, že se nechá opatrovat od festivalu s roční třicetimiliónovou dotací přímo ze státního rozpočtu?
Pokud by si Klaus uvědomoval zásadní souvislosti a nešlo mu jen o trucovité sebeprosazení, musel by pochopit, že svým vetem raubířsky utrhává nožičku panence, která má daleko závažnější potíže[x1] , a smetením jednoho zákona se ani neruší Státní fond kinematografie, ani neodbourává zodpovědnost státu za kulturní úroveň naší společnosti.
Prezidentské veto má navíc sloužit jen v případě zásadních legislativních excesů. Klaus z něj udělal nástroj bezbřehých narcistních gest. Tato gesta jsou projevem umanutého končícího politika, který za každou cenu potřebuje vstoupit do dějin a učebnic. Je to také „prázdné a falešné“ gesto politika, který nepochopil principy, dle kterých kinematografie spoluvytváří obrys národní identity a kulturního bohatství.
Guláš velikánů na ČT2
Pro mnohé volba nového ředitele České televize Petra Dvořáka v loňském roce zavdala prostor k očekávání, mimo jiné v oblasti programových změn. Pro bývalého ředitele Novy byla ideová proměna čtyř kanálů bezesporu výzvou, stejně jako metamorfóza „jiného prostoru“, druhého kanálu ČT. Jak je již dnes zřejmé, bašta alternativy si po personálních rošádách Jiřího Janečka a pod novým vedením programového ředitele Martina Fridricha neuhájila svou mimoběžnost, podvratnou a inspirující odlišnost.
Mezi dlouhodobě marginalizovaná programová okna patří již řadu let také filmový klub. Ten se stal v 90. letech vedle filmových klubů v městských i vesnických kinech souběžným a rovnocenným prostorem objevování výjimečných děl. Stal se značkou kvality pro diváky, kteří byli odhodláni vybočit z divácké rutiny.
Filmový klub pravidelně vyvolával přízračný sen o možnosti zpřístupňování alternativ v kinematografii – nezapomenutelných retrospektiv bratří Marxů, Jacquese Tatiho, Josepha Stricka, Akiry Kurosawy, Woody Allena nebo Atoma Egoyana, ikon nezávislého filmu, novinek z evropské scény či národních kinematografií. Filmy sice protékaly v programových oknech mezi devátou a půlnocí, stále si však udržovaly punc jisté výlučnosti bez ohledu na vymodlené koláče sledovanosti. Sednout si večer k ČT2 a ponořit se do spikleneckého dobrodružství objevování, to byl příznak „jiného“ prostoru.
Co se s filmovým klubem stalo od Dvořákova nástupu? Dvořák zjevně pověřil ředitele programu k „racionalizaci“ této enklávy vytříbenosti. Razance, s jakou se podařilo rozmělnit zavedenou značku, bere dech. S marketingovou razancí byly zavedeny dva pilotní projekty – Velikáni filmu a Chodníky slávy. Filmový klub zůstal zachován, jen začátky programu se posunuly hluboko do noci.
Velikáni filmu, programový guláš uvařený z „best of“ světově uznávaných režisérských legend, představuje vždy jen dva filmy z mnohdy rozsáhlé filmografie vybraných osobností. Chodníky slávy, eintopf hereckých hvězd, uvádí zase snímky hereckých hvězd od Jamese Deana po Clive Owena. Oba projekty kloužou po povrchu, jsou jen letmou ochutnávkou pod rouškou osvěty. Ta je zabalena v rutinní aktualizaci „balíčku“ informací na webu ČT a masivní reklamě. Zkrátka neumětelská normalizace filmového klubu pod rouškou veřejnoprávnosti par excelence.
Velikáni filmu sice představují v týdenní periodicitě autorské osobnosti, jakými jsou Francois Truffaut, Lucchino Visconti, Wim Wenders, David Lynch, Nikita Michalkov nebo Stanley Kubrick. Bohužel filmy jako Coppolova Apokalypsa nebo Wellesův geniální Dotek zla byly zostuzeny zoufalým dabingem a zrušily tak základní přednost „jiných“ filmů. Tou je možnost poslechnout si film v originálním jazyce a zvukové stopě.
Daleko větším problémem filmového klubu na dvojce je však jeho profilace. Stále uvádí filmy jako jsou v Berlíně oceněný snímek Na cestě Jasmily Žbanić, nekorektní britskou komedii Čtyři lvi nebo Weerasethakulova Strýčka Búnmího. Vedle těchto výjimečných děl se však ve výběru objevují podprůměrné „hity“, jako jsou Barvy moci Mika Nicholse nebo populární, ale obehraná Horalka Vittoria de Sicy, která spolu s dalšími oběhla v minulosti i programy komerčních televizí.
Management ČT si zřejmě neuvědomuje, že výchova diváka k vytříbenosti nevede přes masovou promotion, ale díky dlouhodobě budovanému vztahu důvěry, která začíná výběrem filmů a přívětivým nasazením v časových oknech. Jménem diváků odchovaných televizním filmovým klubem proto posílám vzkaz: i náročný divák filmového klubu rozumí cizím jazykům a vstává ráno do práce.
Autority od filmu
Autority a průmysl. Obě slova jako by patřila do slovníku minulého století, potažmo tisíciletí, do slovníku zašlé epochy. V přímém přenosu sledujeme, jak se těžiště přesouvá k průmyslům kreativním. Gigantické průmyslové areály železáren, oceláren a těžišť či skladů fosilních paliv již vzhledem k proměně společnosti nemohou sloužit a neslouží svému původnímu účelu. Totéž by mělo platit pro těžký průmysl filmový. Ten se ale podobným ortelům vzpírá. Při zběžném pohledu na neutuchající přísun blockbusterů a nahlédnutí na libovolný filmový trh se zdá, že filmový průmysl ztěžkl a kreativním se rozhodně nestává.[x1]
Společně s pozvolným, ač nepřiznaným rozpadem hodnot filmového průmyslu se vytrácí i význam autorit v oblasti filmu. Recenzenti, kritici, šéfredaktoři filmových časopisů, filmoví historici, univerzitní profesoři, lektoři, ale i samotní režiséři pozbyli svého výlučného statutu oborových autorit a stali se z nich snadno zpochybnitelní statisté. Tisíce internetových blogerů, uživatelů a agentů ČSFD, rozmanitých komentátorů pěny dní vyplnily štěrbiny uvolněné přesunem sil.
Film a doba možná neztratila z hledáčku film, s dobou si ale už tak jistí být nemůžeme. Vévodkyně filmového vkusu Mirka Spáčilová odevzdaně připravuje speciální PR přílohy nových českých filmů pro nejprodávanější český deník a slovo filmový kritik jako by definitivně vymizelo z oborového slovníku. V době absolutní vygooglovatelnosti mají potenciální autority svízelnou pozici. K jejich definitivnímu popření však mnohdy aktivně přispívají sami.
K autoritám historicky patřil výjimečný rozhled v oboru, celospolečenský respekt, jistý kult nedostupnosti a nemalá dávka vytříbenosti a elegance, noblesy a velkorysosti. Je zřejmě příznačné pro českou společnost, že elegance u filmové kritiky či historiografie nikdy nebyla na vysoké úrovni. Navíc doba, kdy téměř každý v oboru maximálně střeží svou pozici, aby jej o ni neopatrně nepřipravil někdo ze supích kolegů, velkorysosti příliš nepřeje.
Existují však faktory, které může každá z osobností ovlivnit sama. Uvědomělost, vytříbenost a výjimečný přehled v oboru, spojený s otevřeností vůči cizím názorům, důsledností, odvahou a ochota jít s kůží na trh a vytrvat. V tom nemůže konkurovat žádný anonymní fanoušek vystupující pod pseudonymem nebo nadšenec se zálibou v „osmdesátkových“ filmech či filmových polibcích.
Nehodlám zde sentimentálně vyvolávat ducha minulých či tušených autorit. U těch je vždy zásadní síla v jejich autenticitě a konzistenci názorů, postojů. Rád bych spíš vyzval k intimní, osobní bilanci – koho dnes můžeme považovat za autority v oblasti filmu a proč? A také bych rád apeloval na všechny, kteří o filmu píší, přemýšlejí nebo jej analyzují – hledejte sílu v uměřenosti, pokoře, výrazu, noblese. A to i přesto, že jsou autorské honoráře vypláceny podle normostran, nikoliv podle průraznosti projevu a jasnozřivosti pohledu.
V opačném případě si budou zrnka prachu na filmovém postindustriálním smetišti na vlas podobná a stranicky vzdouvané „autority“ si na ně budou moci vzít i to nejlacinější koště při dalších politicko-kulturních rošádách. Jako před necelým rokem v případě jedné z respektovaných autorit ochrany filmového dědictví, pana Vladimíra Opěly. Jeho odvolání nezabránilo ani mezinárodní renomé a celoživotní nezištná práce v Národním filmovém archivu. Jsem hluboce přesvědčen, že každý z nás svým malým dílem může přispět k tomu, aby si veřejnost pamatovala déle jméno Opěla, než jméno Besser.
Pavel Bednarik blog 